Léto se nám pomalu chýlí ke konci. V jednu chvíli je pětatřicet, pak najednou dvacet. Večery jsou mnohem kratší než před tím. A personální krize všude. Člověk je rád, že vydržel desátý den práce v kuse bez nehod (však ještě dva dny zbývají) a při večerním venčení psa najednou stojí na dvě – tři hoďky za pípou, ani neví jak (btw nikdo mě nenutil, to je prostě autopilot a člověk si nemůže pomoct). Už mě to sere a chce se mi spát. A jo, věci na výstavu vůbec nestíhám, nevím kdy to dělat, ale s trochou hecu to snad kousnu. Jop, v září mám jen jeden „volný“ víkend a ten jsem musela uchránit zuby nehty. Ty tři až čtyři práce, co jsem si „zařídila“ jako fajn věc, která zajistí že se nebudu nudit se mi začíná slušně vymykat z rukou a bolí mě z toho nohy. Terapie pruhama světla a DéEfko v rukách aspoň na pár minut vcelku dobře léčí ♥.
Rubrika: Série
Taková malá série z prázdninového výletu. Tentokrát dokonce i trochu moře. Teď už se mi loupou ramena, ale provětrat zase po delší době DéEfko bylo fajn. Tak zas někdy. A příští rok snad i s Čubkou. ♥
Zdravíčko. Dlouho tu nebyla nějaká srandička. Na atelier si většinou moc nehraju, ale sem tam je to příjemný cvičení. Mám kvůli tomu plyšovou černou deku, která mě hrozně baví, navíc a hlavně, byla hrozně zlevněná. Dokonce už roky mám trojitou objímku na studiový led žárovky. Tu žárovku mám ještě pořád a roky jen jednu jedinou, protože tyhle spirálovitý srandy jsou docela drahý…a hlavně mi na 90% věcí s rezervou úplně stačila ta jedna.
Bez deštníku nebo softboxu to není i přes přezdívku „dejlajt“ zcela měkké světlo. Docela mi ale vyhovuje a momentálně v tom mám zalíbení. Ostatně jsem stejným způsobem fotila i Save The Arctic editoriál, kterej tu kupodivu nikde nemám, tak malej průřez strip níže:
Protože poprvé za mou „blogovací“ kariéru už se blížím skororoční příspěvkové neaktivitě. Dobře já.
Čep & Pec dává totiž pořádně zabrat. Ale taky je to čeppec fotogenickej!
Tak jsme se dočkali. Po letech břečky kalamita. Neodolala jsem pokušení blejskat do vloček a vytvořit tak iluzi světýlek.
I přes to, že Uzel má svůj krasohledovej foťáček, funkčnímu se samo nic nevyrovná. Digi mi nepřijde úplně použitelnej, tak na poprvé to vyšlo na analogovou vícepoužitelnou jednorázovku a fomapan – ona velká výhoda týhle hračky je, že když se s tím flákne, tak se to sice občas otevře, ale vzhledem k „opačnosti“ konstrukce se člověku vypálí jen nevyfocená část filmu, a to co nafotil, je bezpečně v kazetě. Jednoduše geniální.
Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.
Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.