Zase se mi to nakupilo, i přes to že mám depku z nefocení. Léto utíkalo pomaleji než obvykle, což nemění nic na tom, že je dávno pryč. Bohužel, Uzel trochu zamarodil, jsme tedy třetí den zavření doma, bez plánovaného výletu. Vzhledem k tomu, že od včera se zdá být ok, zítra můžeme zase do světa. Bojím se jen jedné věci – že bude hnusně/nepříjemně. Protože dnes, při venčení čubky, jsem měla příležitost ochutnat, jak příjemně a hezky, vyloženě baboletně dnes bylo.

I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka. 

Zdravíčko. Dlouho jsme se neviděli což? Jo, neni to vtipný a já jsem jenom líná. Ale touha cpát někomu svoje fotečky vždy nakonec zvítězí, a že jich je. Léto bylo krásné, trochu hektické a svatební a přelom srpen/září nám vyplnila svatební cesta po Balkáně. Balkán je boží. Brdy a Balkán, stará, prastará láska k nové. Mně se vlastně líbí skoro všude, kam se vrtnem, všude se dá něco najít. Kromě Maďarska. Maďarsko je velký špatný, sorry jako. Už podruhé nás Maďarsko sralo. Škoda, až je mi ho skoro líto. Ono tak vůbec je poslední dobou hodně věcí velký špatný, ať je to kundovaný, nebo zmrdovaný. A tak rovnou na úvod, fotka z demonstrace na Malostranském náměstí…pamatujete vůbec? Stejně to nepomohlo a hlavním tématem se stala malá blbá petka. Fňuk.

Tak hurá, ruce pryč od toho…

 

Demonstrace na Malostranském náměstí

Oukej. Tak se mi ty rozestupy prodlužujou. Ovšem máme teď hodně práce, třeba s veselkou a tak. Snad už bude brzo po všem, zbývá už „ne moc“ času a pak to bude velká úleva. Jen teda se chci snažit fakt psát častěji. Ve svý hlavě jsem vtipná a výřečná jak Soukup, a večer když můžu v klidu začít „něco dělat„, nechci dělat vůbec nic. Jenom se mi honí v hlavě desítky myšlenek, představ, obav a tužeb. Mám v tom pak takovej emoční bordel, že nakonec nedělám prostě nic, protože mě jednoduše vyčerpá už jen ten shon, co v hlavě mám. Doufám že se to zlepší. Všechno se teď točí hlavně kolem tý veselky, furt je potřeba něco zařizovat a vymýšlet, aby všechno klaplo a já to prostě nesnášim, nebaví mě to. Fakt nejsem moc vdávací typ – já se sice těšim, ale mám fakt kliku že Plavčík se naopak v „těhle věcech“ vcelku vyžívá, tak to snad nebude fiasko. Už zbývá jen něco kolem dvou týdnů a já ani nemám došitý šaty, třeba. Jo, to bude ještě sranda. Ještě že máme ty Brdy…Jinak už bych asi plnou palbou najela kočárkem do lidí. Nebo aspoň objela Leštěnkovi ten jeho nablejskanej mercedes. Aspoň konečně taky prší ♥.

Bohužel se mi nedaří dodržovat „pseudopředsevzetí“ aspoň jednoho příspěvku za měsíc. Duben jsem teda projela, byť je to těsně. Má to své velké mínusy, nebo plusy, co já vím – prostě častěji to asi teď a v nejbližší době prostě dávat nebudu. Ale fotím celkem dost, i když ne a ne nic pořádného. Jako promyšleného, uměleckého, a tak vůbec. Za to jsem ale zase víckrát popadla Nikonku, aby nebyla odstrčená oproti všem těm analogovým stařešinám. Jo, a co jsem to vlastně chtěla? Jasně, plusy a mínusy a kecy. No, jde o to, že pak nemůžu dávat do kupy kratší a stravitelnější příspěvky, místo toho jedu bomby na dlouhym bordelu, ve kterym mám sama zmatky. Přeju dobrou chuť. Po pokusu o přemýšlení jsem se usnesla, že ukážu i Uzla, byť decentně…to je ovšem asi o úhlu pohledu, co znamená decentně :D.

 

Za chvíli už to budou pomalu dva roky, co jsme Plavčíkovym služebákem projeli celou naši zemičku a vzali tak první léto čubku na pořádnej roadtrip. Celej příběh začal hlavně tím, že jsme vyjížděli poměrně narychlo. Nemohla jsem najít nabíječku na Nikonku a následně jsem to celé vzdala s tím, že budu prostě celou dobu fotit na film a bude to. Tehdy to byla moje první Praktica. Ta už je teď ve výslužbě, protože trochu zlobí, tak jsem si mezi tím pořídila jinou. 

Jo. Mám v tom už bordel. Sic jsem podnikla několik málo kroků k tomu, abych v negativech neměla binec, je to holt mravenčí práce. Skončila jsem tedy u nakoupení lepících štítků, abych je měla aspoň popsané. Jsem to ale pracant. Mám teď sice neprůstřelnou výmluvu, protože toho moc nenaspím, od té doby co jsem „shodila buben“. A i když uzlíček je hodný jak jen to může zvládat, není pořád ještě moc času na podobné „radovánky“. Šestinedělí prostě neni prdel. Aspoň už nějakou dobu nemám paranoidní obavy z toho, že mi upadne pánev pokaždé, když si potřebuju kejchnout. 


Už je to za námi. Vrátili jsme se už víc než před měsícem. Dát do kupy fotky nebylo nijak zdlouhavé – měla jsem je za jeden večer. Nepočítám-li fotky Zenitové, ty stále čekají na vyvolání. Zásadní brzdou pro článek nebyla ani lenivost, ani nedostatek času. Tak nějak mi přijde, že jsem to nevědomky oddalovala ze stesku. Ze stesku po Arménii a celé té cestě.

 


Po školním roce na Orange Factory a úspěšných (a stresujících) přijímačkách na Hollarku, bylo fajn strávit aspoň pár dní v naprostém klidu. Pod Třemšínem.