Štítek: ilford
Je to tu. Období soplů, chrchlů a slizkých kapesníčků po kapsách. Ble. Kdo hlásá, že se mu to vyhlo/vyhne, toho to sejme do týdne. Vše jistí domácí vězení a šípkový čaj s medem.
Za chvíli už to budou pomalu dva roky, co jsme Plavčíkovym služebákem projeli celou naši zemičku a vzali tak první léto čubku na pořádnej roadtrip. Celej příběh začal hlavně tím, že jsme vyjížděli poměrně narychlo. Nemohla jsem najít nabíječku na Nikonku a následně jsem to celé vzdala s tím, že budu prostě celou dobu fotit na film a bude to. Tehdy to byla moje první Praktica. Ta už je teď ve výslužbě, protože trochu zlobí, tak jsem si mezi tím pořídila jinou.
Jo. Mám v tom už bordel. Sic jsem podnikla několik málo kroků k tomu, abych v negativech neměla binec, je to holt mravenčí práce. Skončila jsem tedy u nakoupení lepících štítků, abych je měla aspoň popsané. Jsem to ale pracant. Mám teď sice neprůstřelnou výmluvu, protože toho moc nenaspím, od té doby co jsem „shodila buben“. A i když uzlíček je hodný jak jen to může zvládat, není pořád ještě moc času na podobné „radovánky“. Šestinedělí prostě neni prdel. Aspoň už nějakou dobu nemám paranoidní obavy z toho, že mi upadne pánev pokaždé, když si potřebuju kejchnout.
Už je to za námi. Vrátili jsme se už víc než před měsícem. Dát do kupy fotky nebylo nijak zdlouhavé – měla jsem je za jeden večer. Nepočítám-li fotky Zenitové, ty stále čekají na vyvolání. Zásadní brzdou pro článek nebyla ani lenivost, ani nedostatek času. Tak nějak mi přijde, že jsem to nevědomky oddalovala ze stesku. Ze stesku po Arménii a celé té cestě.
Konečně mám první vlaštovky z nový hračky. Miluju ty chvíle kdy náhodně nacházím ještě nevyfocené filmy a klepu se z toho radostí. Takhle to bylo i s tímhle Ilfordem. Teď pokračuju s náhodně zapomenutou portrou od Kodaku.
Já už fakt dlouho přemýšlím nad skutečně plánovaným a vymazleným focení na film. Nějak mi to zatim nevychází. Sem neschopná. A líná. Snad mě to s jarem přejde. Tě pic.
Ať žije prokrastinace. Nač dělat důležité věci do školy, když můžu vztekle psát o pejskách, nebo skenovat nové filmy. Už aby byl konec, já tu školu začínám fakt bytostně nesnášet. Ze Zenitu jsem konečně vytáhla další černobílý film. Je to slušná směska všeho možnýho, ještě na mě trochu dýchá zimou.
Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takovýho může stát, ale stalo se. Doteď jsem z toho trochu na vážkách, ale na druhou stranu, výsledek neni až tak špatnej. Dvojitá expozice je známý pojem a tuhle srandu umí i spousta starých analogových foťáků. Ale Zeniti ne. Určitě tedy ne ty, co mám já (jo, jeden už je „po smrti„). Ale samozřejmě, dá se to i obejít. Pokud tedy chcete. Nebo jste bordeláři.
