archiv/6. září 2015
Každopádně už je vážně čas na to dát dohromady Arménii. Tak nějak to shrnout. Navíc se mi to bude hodit i do školy, nějaké ty texty potřebovat budu a tímhle si ušetřím trochu času. Demeš na to? Demeš. Sladké vzpomínky na dechberoucí výhledy, nesnesitelné horko, zimu, bolest a strach. Juch.
Když to sečtu celkem, stálo to něco kolem čtvrt milionu. Ano chápu, ta částka je vskutku děsivá. Na první pohled. Skutečnost je ale taková, že cesta sama o sobě, dejme tomu dovča pro dva na měsíc, nás vyšla na 50 000. To zahrnuje benzín (čiliž dopravu), ubytování, stravu, pár menších nečekaných výdajů. Prostě všechno. To už nezní tak hrozně že? Kolem padesáti tisíc by nás totiž klidně mohly stát jenom letenky do Yerevanu.
Čtvrt milionu jsme vyplázli kvůli tomu, že jsme začínali naprosto od nuly. Neměli jsme motorku, motohadry, helmy, nic. A věřte že to je drahá záležitost, šetření se totiž opravdu nevyplácí. Nakonec jsme tedy vsadili na klasiku, BMW GS. Pořizovat novou samozřejmě nepřipadalo v úvahu, to bychom spláceli několik let. Koupili jsme tedy první motorku, BMW 650 GS, starší ročník z druhé ruky. Žlutá jako trabanti, kočka prostě. Když tomu člověk ale hovno rozumí, snadno se napálí. 70 000 sice bylo na takovou motorku celkem málo, ale spojilo se to i se lží. Že jsme koupili motorku sníženou, což byl vzhledem k cestě, jakou jsme plánovali fakt průser, byla naše blbost. To že byla pravidelně servisovaná byla ale evidentní lež. Jednoduše řečeno, když si ji po nějaké době prohlížel náš mechanik (specialista na BMW moto), dal nám na výběr ze dvou možností. Buď vyplázneme dalších 30 000, aby ji dal dokupy a nás vůbec na té motorce pustil na trip…nebo nám dohodí jinou, prakticky stejnou, akorát sérii Dakar, s už vyhovujícíma gumama a kuframa, a narozdíl od té naší skutečně plně servisovanou, navíc s novějším motorem. No, nebylo to těžké rozhodování. Dakar vyhrál.
Plánování cesty a obecné přípravy jsem nechala na Plavčíkovi. Ani jsem v podstatě nezasahovala. Dělal něco co ho baví a jde mu to. Já jsem na tyhle věci poměrně pitomá, takže bych to akorát tak podělala.
Jezdili jsme průměrně 550 Km denně (s denní přestávkou každý třetí den). Nutno podotknout, že jet takovouhle cestu ve dvou, na jedný motorce, není úplně obvyklý a je to i méně pohodlný. Nemám řidičák, takže vše odřídil Plavčík. Sám. Sice proběhly nějaké pokusy o to, abych se s motorkou aspoň naučila zacházet, pro případ nouze, nebo bych Plavčíka mohla občas vystřídat – aspoň tedy v těch částech, kde nikdo nějaký řidičáky moc nehrotí. Jenže mimo to, že jsme neměla problém motorku nastartovat a plynule ji rozjet, neustále jsem ji pokládala. Potřebovala bych na tohle prostě mnohem víc času…toho moc nebylo. Oba jsme permanentně byli v práci, abychom zvládli všechny ty výdaje a oba jsme taky zároveň museli nějak zvládat školu. Ale jako spolujezdec musím říct, že i když člověk nemusí řídit, neznamená to, že má leháro. Motorka je pohodlná pro oba úplně stejně a čučet hodiny a hodiny prakticky do blba je též opruz. Každý z těch míst má prostě svoje plusy a mínusy.
Kolem těch pěti – šesti hodin jízdy denně je to v pohodě. Víc už začíná být vážně vyčerpávající. Nejdéle jsme si lajzli cca 13, po příšerných cestách – to už bylo utrpení. Já jsem například poslední cca hodinu z těch třinácti byla přesvědčená, že mám horečku a zimnice. Vyděsilo mě to, protože být v takovém stavu někde v prdeli v Náhorním Karabachu se mi moc nezamlouvalo. Stačilo to však se stmíváním vzdát, slézt z motorky a bylo po zimnici, jako lusknutím prstu.
Obvyklé je přespávat jen tak u lidí ve vesnicích, o pozvání zde nemáte nouzi. My jsme však přímo něčí domov k spánku nevyužili. V N. Karabachu už si nás málem k sobě nakýbloval nějaký Syřan, měli jsme ale napůl postavený stan a vyloženou motorku. Představa, že to vše musíme znovu sbalit a znovu po útrpných 13ti hodinách, byť na chvilku, znovu sednout na motorku, naprosto ohlušila touhu po posteli, teple a společnosti. Raději jsme zůstali na paloučku v zatáčce, kousek od kostela.
Pohostinství lidí jsme se však jinak nevyhýbali. Ono to tedy hlavně ani moc dobře nejde. Když to vezmu podle zemí, Maďarsko nás úplně nepotěšilo. Nikdo se s nikým nechce bavit, i žádost o pivo v báru je velký problém – a po zkušenostech z jiných zemí ani jazyková bariéra není omluva. Když nám např. v Arménii nebo Turecku někdo nerozuměl, většinou začal shánět někoho, kdo rozumět bude, nebo rovnou někam volal telefonem. Srbsko bylo super. Kemp s velmi špatnými referencemi nás odzbrojil. Jak jsme to ale tak časově zkoumali, je možné, že změnil majitele. Moc milý a ochotný personál, člověk si prostě připadá vítaný a vždy se našel někdo, kdo uměl perfektně anglicky. V Bulharsku to bylo tak napůl. Těžko však soudit podle jednoho místa celou zem.
Šok přišel v Turecku. Istanbul nás úplně nenadchnul, příliš velký, moc lidí…všeho moc. Zlom přišel, když jsme opustili metropoli. Docela jsme se báli, když jsme hledali místo na přespání kdesi v Turecku. Všichni na nás koukali zvláštně, skoro všude v menších městech a vesnicích jsme tak trochu byli za atrakci. Byl to ale pouze strach z neznámého.
Celkem dechberoucí bylo, jak se k nám chovali lidé ve východo-severním Turecku, když jsme měli nehodu. Tunely, kamiony a ne zrovna pečlivé značení jsou holt zrádné. Zvlášť, když pátý tunel za sebou v řadě končí najednou ostrou zatáčkou, za kterou je hned semafor. A vy o tom nemáte tušení, značené to není a nevidíte to přes kamion.
V nemocnici jsme strávili asi dvě hodiny. Oba dva. Oba jsme taky měli levou stranu těla na maděru. Tedy, vlastně vzhledem k tomu, že to byla nehoda celkem ošklivá, tak byť silné zhmožděniny a „omláceniny“ fakt nic nejsou. A kdybych dopadla trochu víc pod ten kamion, tak jsem taky mohla být vejpůl, že jo. Menší bolesti ale přetrvávají doteď. Já mám něco s úponem pod ramenem na levé ruce, prostě to pobolívá, jakmile to namáhám. Není to ale nic omezujícího. Plavčík to má bohužel s kolenem horší, což je tedy hlavně tím, že je sportovec. Ale pořád jsme dopadli dobře, včetně motorky, která to odnesla jen zlomenými řidítky. Do večera jsme pak seděli na policii. Jazyková bariéra to bohužel moc neulehčila. S angličtinou v Turecku prostě moc nepochodíte. Policajti však byli fajn a snažili se. Trvalo to však celý den a my neměli kde spát, tak nás odvezli někam do parku, kde šlo postavit stan a loučili se velmi srdečně.
V Turecku je přes den hroznej hic, takže ožívá až se soumrakem, hlavně v parcích, kde si různé rodinky a skupinky dělají pikniky. A my jsme zřejmě budili velkou lítost (a to že policajti Plavčíka při loučení objímali a různě muckali tomu asi přidalo též), takže netrvalo dlouho a dostali jsme večeři. Po chvíli zase horký čaj.
Nic nebránilo tomu, abychom hned den po nehodě vyrazili dál. Samozřejmě ale oprava motorky chvíli trvala, takže jsme vyráželi až na přelomu odpoledne-večera. Nelze ale takhle detailně popisovat každý den. To se pokusím promítnout do filmu. Jak jen to půjde. V Gruzii jsme zase zapadli kdesi v pralese do bahna. Tam nám pro změnu pomáhali místní zemědělci, které zřejmě přilákal hromný zvuk motoru, který jako by sténal do dáli a kopců „sme v prdeli, sme v prdeli, sme v prdeli„. A tak přišla pomoc. A pomoc dostala startky. A motorka na chvíli přestala brzdit, protože ji ucpalo bahno.
V Tbilisi jsme bohužel mohli zůstat pouze jeden den, protože jsme díky karambolu jeden ztratili a v Yerevanu jsme už měli rezervovaný hostel.
V Yerevanu jsme jako v cíli zůstali skoro týden. Částečně odpočinkový a částečně výletní. Výlet do Náhorního Karabachu se trochu vymknul, když jsme zde museli zůstat v horách přes noc. Tak trochu hodně nás zdržovaly „cesty„. Důležité je vědět, že v N. K. je nutné si zařídit vízum, které nás na jeden-dva dny stálo cca 300 Kč v přepočtu (naosobu). A musíte kvůli němu navštívit Stepanakert, kterej byste asi navštívili tak jako tak, třeba kvůli sousoší hlav. Jedná se o hlavní město Náhorně Karabašské Republiky, kterou však nikdo neuznal. Nás se ptali co tam děláme, kam všude se chcem jet podívat, atd. Žádné hrozivé výslechy, jen otravné vyplňování formulářů. Vízum dostanete zvlášť, mimo pas, aby vám to případně nebránilo v návštěvě Ázerbajdžánu. Musím pochválit ochotu lidí i to, že tam měli „spešltýpka“ na vyřizování těhle věcí, který mluvil plynně anglicky. A na hranicích mezi Arménií a K. H. jsme dostali melouna na svačinku. Jen tak prostě.
Milé bylo setkávání s lidmi. Třeba lovci raků u Sevanu – obrovské jezero v Arménii. V sousedství jejich vesničky byl hřbitov, na který jsem se chtěla mrknout. Plavčíkovi se nechtělo, tak hlídal motorku. Když jsem se za chvíli vrátila, Plavčík byl překvapivě pryč a motorka zůstala o samotě. Samozřejmě byl hned „unesen“ do nejbližšího domu, kde zrovna lovci vymotávali ze sítí raky a pil sladkou kávu. Později jsme byli přizvání k improvizovanému domácímu oltářku, abychom si zapálili svíčku. A také jsem v ruce držela velmi, velmi starou bibli. Určitě stoletou. Možná starší. A navíc, mladičká Shoushain docela ovládala angličtinu.
Jen žádné raky jsme si na cestu nevzali, moc jsme nevěděli, co bychom s nima dělali.
Nebo třeba, už na cestě zpátky, kdy jsme nocovali na něčím dvorku. Eda, jemuž dvorek patřil, byl armén žijící v Gruzii. Pohostil nás kávou, mi jeho vínem a trochou z naší večeře. Pak nás odvezl svým taxíkem víc do centra, abychom si mohli koupit nějaké pivo na spaní a rovnou nás ukázal své velké rodině. Další kafe a hrušky v cukru. Když jsme další den vyrazili, trochu jsme díky VELMI SPOLEHLIVÉ dží–pí–es opět zabloudili v gruzinských horách. Když jsme zastavili na kratší odpočinek, netrvalo dlouho, a už jsme seděli v chatrči gruzinských muslimů a chystalo se pohoštění, zrovna byla doba oběda. Bylo krásné, jak se vůně pečícího se chleba, sýru, smetany a kávy mísila s šumem ze staré černobílé televizky. Dokonce na některých chatrčích bylo vidno i satelity. A ta jejich smetana, ta byla. Nažloutlá a tak hutná, že byste z ní uplácali sněhuláka. A hrušky v cukru. Zase. Musím ale přiznat, že ty hrušky pro mě byly útrpné. Sladké mám ráda, ale dost v míře, spousta věcí je pro mě sladká už příliš a z těch hrušek se mi zvedal kýbl. Tak byly sladké.
archiv/13. října 2015
archiv/12. listopadu 2015
