Shodou okolností se přihodilo, že jsem neplánovaně byla přes noc sama doma. Po hooodně dlouhé době. V předvánočním shonu jsem měla spoustu možností, jak nenadálou porci volného času využít. Měla jsem plnou hlavu toho, co je potřeba doma udělat a tak podobně – taky jsem teda mohla jít do postele, tam žrát nějakou prasárnu, koukat na seriály a pak opravdu tvrdě spát. A pak jsem na to hodila bobek a vytáhla plátno, co jsem dostala tenhle rok k narozeninám. Taková příležitost se totiž asi moc často opakovat nebude.
A bylo mi neskutečně dobře, jako už dlouho ne, v takovým speciálním slova smyslu. Po možná snad dokonce deseti letech jsem měla skutečnou chuť a energii malovat něco opravdu svýho, protože prostě chci. Jen tak. Po letech na školách a hromadách zadání jsem vždy byla vyčerpaná a otrávená, ostatně to byl možná jeden z důvodů, proč jsem začala fotit – bylo to něco jiného a nového.
Ruka už moc neposlouchá, technicky jsem taky hrozně pozadu, ale jako první tréningový pokus to do koše neletělo. Dokonce visí. Byť už mě na něm teď štve spousta malých detailů, které bych udělala jinak/lépe. Pravděpodobně ho brzy začnu nenávidět, jak se mi to často stávalo už od malička :D. Už do toho ale nechci šahat, neskončilo by to dobře. Nemá jméno ani podpis. Chudák.
Tak zase příště, někdy, uvidíme.
Ps. Na živo teda vypadá o dost lépe :D.
Pac & Pěstí Metteorwa