Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.

Jako obvykle už mi po těch měsících neslouží pamět, ovšem naordinovali jsme si snad něco kolem 4000 kilometrů. Pěkně dolem, přes Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Bosnu, Černou horu, Albánii, Řecko, Makedonii, Bulharsko, Srbsko a domů.

Nedá se jednoduše všechna ta nádhera i nenadhéra interpretovat. A tak jsem fotila a fotila. Na digiparťáka do kapsy Canona, na digioutěžek Nikona a můj vůbec první foťák, znovuobjevený kompaktní Canon (Prima 200, či tak něco). Zenity a i Prakticy(?) mě pozlobily, tak jsem je nechala doma.

Srbsko
Srbsko
hranice
Makedonie
Bosna
Bosna
Bosna
Bosna
Albánie

Nejvíc mě bavilo asi hrát si s mým prvním. Respektive, moc hraní s ním ve výsledku není – všechno dělá sám. Chvílemi mi to vadilo, chvílemi ne. Ale když se nechtělo vytahovat Nikonku, tedy zrcadlovku, byl to ideální parťák. A film prostě vypadá jinak. Nakonec jsem toho na něj vyflákala asi nejvíc.

Krásné ráno v Albánii
Hřiště v Tiraně a těžce nezaujatý Uzel.
Pyramida v Tiraně
Bosna
Bosna
Bosenské zákoutí
Víc z blízka
Bosna v plamínkách
Osvěžující „Heaven in nature“ v Bosně…
Bosenský tunel
Bosenský výhled
Bosna
Černá hora
Nádherná Černá hora
Černá hora
Uzel u moře
Ovečky v Černé hoře
Uzel sám na moři ♥
Černá hora
Černá hora
Na horách v Černé hoře
Mercedes v Černé hoře
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonie
Makedonský gang
Makedonský gang
Meteora, Řecko
Meteora, Řecko
Meteora kočičí
Plitvická jezera v Chorvatsku
Plitvická jeskyňka
Plitvické vodopády
Plitvické údolíčko
Bosenský gang, schválně, kolik je na obrázku psů? 🙂
Bosenský gang
Srbská ranní záře
Starý kamenný most
Bosenský obchod se vším, co si jen dokážete představit. A boží kempingová židlička pro Uzla, která by rozhodně nesplnila normy EU. Ale je prostě boží.
Zlaté písky v Bratislavě

Nakonec jsem tedy vytáhla i Nikonku, který jen tak mimochodem nedávno přibyl brácha. Nikoňák, ale analogovej, efemko. Ale o tom až příště.

Albánie ♥♥♥ s minikravkou
Albánie v trojpseudokompozici
Albánští místňáci
Bosna
Bosenský jabka
Další s Bosenských tunelů
Rybky z Bosny
Bosenský ostružiny
Bosna
Část bosenských tuláků nosila tyhle značky na znamení, že jsou očkovaní a nesmí se jen tak střílet. Bohužel jich byla spíš menšina.
Bosna
Heaven in nature, malý bosenský ráj, hned u silnice a ta ledová ledová řeka ♥
Bosna
Bosna, světýlko v půlce tunelu.
Bosna
Bosna
Povědomý výhled v Bosně
Černá hora ♥
V Černé hoře bylo v horách najednou jaksi chladněji.
Černá hora
I tak to bylo na koupání
Černé jezero
Kaňon Tara
Krásný most přes Taru
A výhled na dno kaňonu
Prostě zábradlí
Meteora, Řecko
Meteora
Meteora
Meteora
Meteora
Pauza v Meteoře
Meteora
Meteora
Meteora
Starý Kamenný most v Bosně
Plitvické vodopády
Plitvické rybičky
Plitvické rybičky po druhé
Plitvická hladina
Plitvická jezera
Plitvické dno
Řecký podvečer na dobrou noc ♥

Na příští, tedy vlastně už tenhle rok, větší plány nemáme. Nejsou prachy, byť jedeme lowcost co to dá. Letos jsme se rozjeli ve větším a je potřeba šetřit – tedy nejezdit moc daleko. Ale balkánská rakije nás bude hřát ještě dlouho ♥.

Už jste si aspoň rozbili hubu na horách? Já mám vykloubený koleno, jak jinak. Návrat na lyže po deseti letech (protože koleno) nemohl proběhnout stylověji. Ale sníh na horách chutná dobře. Tak klid, nohy v teple a koleno v obvaze.

Pac & Pěstí Metteorwa

I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka. 

Bohužel se mi nedaří dodržovat „pseudopředsevzetí“ aspoň jednoho příspěvku za měsíc. Duben jsem teda projela, byť je to těsně. Má to své velké mínusy, nebo plusy, co já vím – prostě častěji to asi teď a v nejbližší době prostě dávat nebudu. Ale fotím celkem dost, i když ne a ne nic pořádného. Jako promyšleného, uměleckého, a tak vůbec. Za to jsem ale zase víckrát popadla Nikonku, aby nebyla odstrčená oproti všem těm analogovým stařešinám. Jo, a co jsem to vlastně chtěla? Jasně, plusy a mínusy a kecy. No, jde o to, že pak nemůžu dávat do kupy kratší a stravitelnější příspěvky, místo toho jedu bomby na dlouhym bordelu, ve kterym mám sama zmatky. Přeju dobrou chuť. Po pokusu o přemýšlení jsem se usnesla, že ukážu i Uzla, byť decentně…to je ovšem asi o úhlu pohledu, co znamená decentně :D.

Letošní masopust jsme proseděli s uzlem ve strahovském pivovaru na zabíjačce. Ten minulý jsme se ale kousek prošli s průvodem na Malé straně. A já jsem fotila a fotila…a pak se stala taková vtipná věc. Odešel mi disk v počítači a několik nejnovějších sérií nebylo zálohovaných. Ještě. Přitom já jsem takovej poctivec zálohovací, ale tentokrát došlo na průser, kdy mi současně vypověděly ještě navíc tři paměťovky. Vážně štěstí. Jsou tedy fotky, o které jsem přišla naprosto nenávratně. Ale co se dá dělat. O fotkách z masopustu jsem například byla přesvědčená, že prostě nejsou. A ony jsou. Holt jednu z karet jsem příliš nezkoumala, tyhle fotky mi ani nepřišly nějak extra důležité. A po roce, jako by se samy přihlásily. No…letošní masopust byl sedací, žrací, mrznoucí a nefotící. Ten minulý, ten byl takový, jak ho mám vyfocený…(po průvodu jsme se přežrali a asi i ožrali, s uzlem už se jen usrkává, nebo maximálně upíjí).   

Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.