Už u posledního pseudočlánečku bylo jasné, že jsme se plácali s novou kuchyní. Nafotila jsem toho víc, protože jsem nemohla nevyužít igelit, jehož účelem bylo chránit zbytek bytečku od hord a hord vlezlého prachu.

S kuchyní jsme se už obstojně sžili. A čas utíká, a tady je mrtvo. Ale bude lépe ♥. Není to totiž kvůli tomu, že bych byla bez motivace, nebo matroše. Mnohem víc kreslím a tvořím, fotím a hlavně prakticky veškerý volný čas trávím kreativní prací. Mám i nový obraz, ale bohužel je to hnus a musím ho celý přemalovat. Za těch pár měsíců už to jsou hordy a hordy a já se těším, jak se s tím poperem. Vdechnout nový život stařičkému pivovaru, který je dlouho zanedbaný a k tomu stačil jeden hamižný blbec, aby pošramotil jeho pověst, to holt není lusknutím prstu. A tak makáme dál.

Jen tak si házet vlasama (byly plný prachu a zmaštěný, v podstatě se jednalo o samofackování)
Najdi bradavku.

Aby to nebylo takový suchý, tak přidám ještě pár drobností…ať v tom pak nemám zase nestravitelný bordel.

Šoumen, je uzlovina na okraj.
Zoufalství…
Pokračující zoufalství…
No, diskokouli doma nemáme, ale hodí se do konceptu :D.

A na závěr jeden jeden zamračený černobílý film z lomopříručáku, ať mi neleží v šuplíku do konce světa…

Kluci
Piano
Žárovka
Hrneček
Kino 64 u Hradeb
Něco se pokazilo 😀
Labutě
Kinosál ve tmě
Poslední sbohem kuchyňce…
Struny na neby

Tak se zatim mějte. Možná ještě tenhle kalendářní rok se budu moct pochlubit prosluněnými i fotkami jara a léta, kreativní prací, nebo obrazem, kterej jsem podělala a doufám že ho napravím. Chudák. A definitivně na rozloučenou, politické šťouchnutí…

Pac & Pěstí Metteorwa

Měli jsme teď hordy a hordy opruzů. Comp opět polomrtvý, jarní bláto a prach a rekonstrukce kuchyně. Díry, vlhko, omítka, štuk a zase ten prach. Ale je to skoro za náma. Už jen obklady a to bude asi zase o level výš. Ale to dáme. Musíme. A protože se mi naskytla vzácná příležitost využít jen „velmi dočasný“ kout vybízející k cvaku, nešlo toho nevyužít.

Náš plesnivý genius loci je nenávratně pryč, prostě legendární erár pseudokuchyně musela po více než třiceti letech už opravdu pryč – jednoduše řečeno, i přes všechno to kouzlo, už mě fakt srala. Ovšem s novou se sžíváme vcelku dobře. A aspoň jsem si po spoustě let opět cvakla svůj starej styl, jako kdysi dávno, s mým prvním digikompatíkem. Už jsem fakt byla skoro bez hlavy a teď pomalu montuju zpátky a zprovozňuju. Bude to fajn.

Bez hlavy

Přivoňte si k šeříku, je to boží jarní fet.

Pac & Pěstí Metteorwa

Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.

Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.