Featured

Protože poprvé za mou „blogovací“ kariéru už se blížím skororoční příspěvkové neaktivitě. Dobře já.

Čep & Pec dává totiž pořádně zabrat. Ale taky je to čeppec fotogenickej!

Posvátková kocovina pomalu odchází. Vždycky mě fascinuje, jak se člověk těší, chystá, vybírá, balí, hněte, gůglí a vyzvídá…a pak to všechno uteče tak strašně rychle. Naštěstí už tenhle evrgrýn prožívám celkem v klidu. V dobách školní docházky, nebo později zkouškového jsem se propadala do totálních bahen a utrpení. A tak nějak si pořád něco fotím, aktivně hrdě dál nesu břímě obecný vizualistky Four Elements flying brewery na plnej úvazek a děti mě vysávají jako upíři jen někdy. A tak je to v pořádku.

Už mi utíká čas. Takže vzhledem k omezením kvůli viru jsem nakonec sáhla po samopomoci. Nejde teda zrovna o to, že bych byla tak připosraná, ale přeci jen, rouška mě neba a kromě venčení se (psa opravdu na pavlači venčit nemůžeme a Uzel taky musí na vzduch), kdy se vždy můžeme zařídit tak, abychom si mohli vyvětrat čumáky, opravdu jen z principu jezdim jen tam, kam musim. A tam prostě těhufotečka do památníčku nespadá.

Tak to tentokráte dopadlo jako „BUBUBUautoportrét. Aspoň jsem si mohla trochu pohrát s umělým světlem, což je pro mě až na pár výjimek novinka. Výsledek mi vyhovuje, byť na momentku do památníčku to moc nevypadá – to já prostě nedělám :D.

Pupek v karanténě

Takže asi tak. Dlouho jsem tak nějak nikde neventilovala další množení, ale zase už čekáme každym dnem, tak už mi to nedalo. Co já vim, do jakýho „kómatu“ na příští měsíce upadnu, tak taková jemná rozlučka…kdyby náhodou.

Obvykle to nedělám, ale často samozřejmě nevyjde prostě jedna fotka na jasno. Občas se mi hůř vybírá, někdy je v pozadí i pár cvaků, který většinou nakonec zašuplíkuju ale…mám vzadu hlavě, že jsou taky docela fajn. Takže, mám k oukouknutí i takovej páseček předfinálního výběru. To jen tak pro zajímavost.

Nakonec u mě vyhrál spíš klid a maximální BUBU efekt.

Mějte se jak chcete, já už se jen kutálim, tak doufám, že to dokutálim do zdárnýho finále. Aspoň že díky uvolnění pár anticovid opatření nebudu komandovat a vyřvávat nebohý personál porodnice, ale Plavčíka. Dobře mu tak.

Pac & Pěstí Metteorwa

Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.

Už to začíná být taková moje plíživá tradice. Protože jednou za čas se mi prostě nakupí hodně výcvaků nějaké zeleně-nezeleně, nikam se to nehodí, já nevim co s tim, šuplíkovat se mi to nechce. Ovšem když se nám najednou tak třeskutě ochladilo, přišel čas přesně na tyhle nenáročné nicneříkající cvaky. Protože mají svoji skrytou pozitivní moc, a to plíživý a nakažlivý klid a vůbec příjemný pocit z pohledu na zeleň. Dobrou chuť.

Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.