Už mi utíká čas. Takže vzhledem k omezením kvůli viru jsem nakonec sáhla po samopomoci. Nejde teda zrovna o to, že bych byla tak připosraná, ale přeci jen, rouška mě neba a kromě venčení se (psa opravdu na pavlači venčit nemůžeme a Uzel taky musí na vzduch), kdy se vždy můžeme zařídit tak, abychom si mohli vyvětrat čumáky, opravdu jen z principu jezdim jen tam, kam musim. A tam prostě těhufotečka do památníčku nespadá.

Tak to tentokráte dopadlo jako „BUBUBUautoportrét. Aspoň jsem si mohla trochu pohrát s umělým světlem, což je pro mě až na pár výjimek novinka. Výsledek mi vyhovuje, byť na momentku do památníčku to moc nevypadá – to já prostě nedělám :D.

Pupek v karanténě

Takže asi tak. Dlouho jsem tak nějak nikde neventilovala další množení, ale zase už čekáme každym dnem, tak už mi to nedalo. Co já vim, do jakýho „kómatu“ na příští měsíce upadnu, tak taková jemná rozlučka…kdyby náhodou.

Obvykle to nedělám, ale často samozřejmě nevyjde prostě jedna fotka na jasno. Občas se mi hůř vybírá, někdy je v pozadí i pár cvaků, který většinou nakonec zašuplíkuju ale…mám vzadu hlavě, že jsou taky docela fajn. Takže, mám k oukouknutí i takovej páseček předfinálního výběru. To jen tak pro zajímavost.

Nakonec u mě vyhrál spíš klid a maximální BUBU efekt.

Mějte se jak chcete, já už se jen kutálim, tak doufám, že to dokutálim do zdárnýho finále. Aspoň že díky uvolnění pár anticovid opatření nebudu komandovat a vyřvávat nebohý personál porodnice, ale Plavčíka. Dobře mu tak.

Pac & Pěstí Metteorwa

Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.

Už to začíná být taková moje plíživá tradice. Protože jednou za čas se mi prostě nakupí hodně výcvaků nějaké zeleně-nezeleně, nikam se to nehodí, já nevim co s tim, šuplíkovat se mi to nechce. Ovšem když se nám najednou tak třeskutě ochladilo, přišel čas přesně na tyhle nenáročné nicneříkající cvaky. Protože mají svoji skrytou pozitivní moc, a to plíživý a nakažlivý klid a vůbec příjemný pocit z pohledu na zeleň. Dobrou chuť.

Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.

Už u posledního pseudočlánečku bylo jasné, že jsme se plácali s novou kuchyní. Nafotila jsem toho víc, protože jsem nemohla nevyužít igelit, jehož účelem bylo chránit zbytek bytečku od hord a hord vlezlého prachu.

S kuchyní jsme se už obstojně sžili. A čas utíká, a tady je mrtvo. Ale bude lépe ♥. Není to totiž kvůli tomu, že bych byla bez motivace, nebo matroše. Mnohem víc kreslím a tvořím, fotím a hlavně prakticky veškerý volný čas trávím kreativní prací. Mám i nový obraz, ale bohužel je to hnus a musím ho celý přemalovat. Za těch pár měsíců už to jsou hordy a hordy a já se těším, jak se s tím poperem. Vdechnout nový život stařičkému pivovaru, který je dlouho zanedbaný a k tomu stačil jeden hamižný blbec, aby pošramotil jeho pověst, to holt není lusknutím prstu. A tak makáme dál.

Měli jsme teď hordy a hordy opruzů. Comp opět polomrtvý, jarní bláto a prach a rekonstrukce kuchyně. Díry, vlhko, omítka, štuk a zase ten prach. Ale je to skoro za náma. Už jen obklady a to bude asi zase o level výš. Ale to dáme. Musíme. A protože se mi naskytla vzácná příležitost využít jen „velmi dočasný“ kout vybízející k cvaku, nešlo toho nevyužít.

Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.

Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.