Už mi utíká čas. Takže vzhledem k omezením kvůli viru jsem nakonec sáhla po samopomoci. Nejde teda zrovna o to, že bych byla tak připosraná, ale přeci jen, rouška mě neba a kromě venčení se (psa opravdu na pavlači venčit nemůžeme a Uzel taky musí na vzduch), kdy se vždy můžeme zařídit tak, abychom si mohli vyvětrat čumáky, opravdu jen z principu jezdim jen tam, kam musim. A tam prostě těhufotečka do památníčku nespadá.
Tak to tentokráte dopadlo jako „BUBUBU“ autoportrét. Aspoň jsem si mohla trochu pohrát s umělým světlem, což je pro mě až na pár výjimek novinka. Výsledek mi vyhovuje, byť na momentku do památníčku to moc nevypadá – to já prostě nedělám :D.
Takže asi tak. Dlouho jsem tak nějak nikde neventilovala další množení, ale zase už čekáme každym dnem, tak už mi to nedalo. Co já vim, do jakýho „kómatu“ na příští měsíce upadnu, tak taková jemná rozlučka…kdyby náhodou.
Obvykle to nedělám, ale často samozřejmě nevyjde prostě jedna fotka na jasno. Občas se mi hůř vybírá, někdy je v pozadí i pár cvaků, který většinou nakonec zašuplíkuju ale…mám vzadu hlavě, že jsou taky docela fajn. Takže, mám k oukouknutí i takovej páseček předfinálního výběru. To jen tak pro zajímavost.
Nakonec u mě vyhrál spíš klid a maximální BUBU efekt.
Mějte se jak chcete, já už se jen kutálim, tak doufám, že to dokutálim do zdárnýho finále. Aspoň že díky uvolnění pár anticovid opatření nebudu komandovat a vyřvávat nebohý personál porodnice, ale Plavčíka. Dobře mu tak.
Pac & Pěstí Metteorwa