Po měsících jsem si zařídila svůj večer. Svůj večer, jako že opravdu sama a s barvama. Už týdny jsem okukovala „prkna“ , co jsem si nechala od chlapa přivést z Hornbachu, kvůli Bullioní pivní etiketě. Chtěla jsem jich tehdy pár navíc, protože byť téměř nemaluju – není moc čas, nebo spíš potřebný klid – mám neustálý pnutí. A během těch týdnů okukování mi do hlavy vlez malej rozčepířenej kluk (samozřejmě že v podstatě ekvivalent Uzla), spící na odpočívajícím koni uprostřed sídliště. Ten kůň má téměř po kolena něco neurčitého a pozitivního a nad hlavou mají pár hvězdiček.

Tak se mi to klasicky zase nakupilo. Léto je fuč, začalo být blátivo, sem tam i lezavo a navíc už i covid se vrátil z prázdnin. Na Malou Stranu je poslední dobou občas smutný pohled. Téměř každý den vidím další zavřený podnik a spousta z nich už asi neotevře – a spousta z nich vůbec nejsou ti, co by si to zasloužili. Bohužel velká část z nich jsou obchody, co pamatuju už pětadvacet let. Je to trochu depka. Pozitivní ale je, že ta nekompetentní blekotající nicka už fakt jde pomalu ke dnu. A tak si zde odložím pár letních romanťáren, Slovensko si schovám na příště.

I přes to, že Uzel má svůj krasohledovej foťáček, funkčnímu se samo nic nevyrovná. Digi mi nepřijde úplně použitelnej, tak na poprvé to vyšlo na analogovou vícepoužitelnou jednorázovku a fomapan – ona velká výhoda týhle hračky je, že když se s tím flákne, tak se to sice občas otevře, ale vzhledem k „opačnosti“ konstrukce se člověku vypálí jen nevyfocená část filmu, a to co nafotil, je bezpečně v kazetě. Jednoduše geniální.