I přes to, že Uzel má svůj krasohledovej foťáček, funkčnímu se samo nic nevyrovná. Digi mi nepřijde úplně použitelnej, tak na poprvé to vyšlo na analogovou vícepoužitelnou jednorázovku a fomapan – ona velká výhoda týhle hračky je, že když se s tím flákne, tak se to sice občas otevře, ale vzhledem k „opačnosti“ konstrukce se člověku vypálí jen nevyfocená část filmu, a to co nafotil, je bezpečně v kazetě. Jednoduše geniální.
Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.
Bylo nebylo, proběhla mi taková škatulata s foťákama. Po tom, co mám uvolněný, tzn. nedošroubovaný Nikon FM a jsem neschopná zajistit mu doktora, neodolala jsem v Analogue Nikonu FE – už na začátku léta. Stejný má i NatyAgi – to je prosím maskovací přezdívka. Často spolu venčíme čokle. No, a rozdíl oproti FM je, že FE má i automat. Tedy, aby bylo jasno, k plnohodnotnému provozu závěrky potřebuje baterky. Myslela jsem, že mi to bude vadit, ale nakonec mě to nijak neomezuje, i když automat moc nevyužívám – maximálně občas prostě z lenosti (mmchdm – bez baterek FE funguje pouze na Bulb, nebo nouzovku M90 – manuální devadesátina???). Bohužel, NatyAgi si ten svůj trochu rozbouchla – to mělo za následek pravděpodobnou nespolehlivost autorežimu. No, tak jsme si ty foťáky vyměnily. Ten můj původní sice není tak hezký (klasický černostříbrňák), ale NatyAgi to asi neva, bez autočasu si je nejistá. A tak se mi dostal do ruky ten původně její (sběratelsky cennější celočerňák). Sice je ochuzen o automat, s baterkami ale všechny ostatní časy šlapou, jak mají.
Tenhle negativ z mé oblíbené „lomojednorázovkynanásobnépoužití“ mám uložený jako Velikonce. A to i přes to, že se tam zjevně nemihla ani jedna jediná pomlázka nebo kraslice. Jsou to jen lesy a louky, kluci a čubka, květy a voda a čerstvé jarní slunce, které nás pomalu a velice nenápadně začíná opouštět. První nápovědou je ne chladivý, ale mrazivý stín.
Na základě obecného všehodetoxu jsem opustila hnízdo. Tedy, zdrhla jsem od muže i jeho miniatury na víkend do lesů. Jako doprovod jsem si teda samozřejmě vzala aspoň čubku, protože v hlubokých lesích Brd je uklidňující mít psa, který hlídá.
Protože jsem byla hodná, udělala jsem si na Vánoce radost – dost na tom asi závisí moje brigádničení v Analogue, on když to má člověk pořád na očích, holt ho to láká. Takže, konečně jsem si pořídila trochu, lehce, „tak nějak„, sofistikovanější hračku, než je Zenit nebo Praktica. Asi není překvapující, že jsem sáhla po Nikonu (konkrétně FM), páč to má v mém případě ohromné výhody – třeba to, že můžu libovolně střídat skla, co mám na digi Nikonku (mám v nich „investici“ slušných pár tisíc žejo)…a to je prostě boží.
Shodou okolností se přihodilo, že jsem neplánovaně byla přes noc sama doma. Po hooodně dlouhé době. V předvánočním shonu jsem měla spoustu možností, jak nenadálou porci volného času využít. Měla jsem plnou hlavu toho, co je potřeba doma udělat a tak podobně – taky jsem teda mohla jít do postele, tam žrát nějakou prasárnu, koukat na seriály a pak opravdu tvrdě spát. A pak jsem na to hodila bobek a vytáhla plátno, co jsem dostala tenhle rok k narozeninám. Taková příležitost se totiž asi moc často opakovat nebude.
I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka.
Zdravíčko. Dlouho jsme se neviděli což? Jo, neni to vtipný a já jsem jenom líná. Ale touha cpát někomu svoje fotečky vždy nakonec zvítězí, a že jich je. Léto bylo krásné, trochu hektické a svatební a přelom srpen/září nám vyplnila svatební cesta po Balkáně. Balkán je boží. Brdy a Balkán, stará, prastará láska k nové. Mně se vlastně líbí skoro všude, kam se vrtnem, všude se dá něco najít. Kromě Maďarska. Maďarsko je velký špatný, sorry jako. Už podruhé nás Maďarsko sralo. Škoda, až je mi ho skoro líto. Ono tak vůbec je poslední dobou hodně věcí velký špatný, ať je to kundovaný, nebo zmrdovaný. A tak rovnou na úvod, fotka z demonstrace na Malostranském náměstí…pamatujete vůbec? Stejně to nepomohlo a hlavním tématem se stala malá blbá petka. Fňuk.
Tak hurá, ruce pryč od toho…
