Stále i v mrazech jsem s sebou tahala „prakticu“. Bohužel i v době, kdy teploty klesaly celkem dost pod nulu, což se podepsalo trochu i na filmu. Je poprvé, co jsem si nechala film digitalizovat v labu, protože můj domácí chudáček na to nějak nestačil. Nedopadlo to špatně. Holt je ten film trošku podchlazený.
Vlastně kecám. Je tam i pár cvaků z Prahy. Jarních. Ze všech sil jsem se snažila vyhnout klasickému jarnímu klišé s kytkama. Zase ne zcela úspěšně. Ale co už, tentokráte černobíle a Zenitem. Je krásně pod perexem. Tak čus.
To už je zas doba. Jen tak mimochodem, fotila jsem tehdy pouze na film, protože jsem zapomněla paměťovku do Nikonky. Teď hodně fotím spíš na film, protože jsem líná. Od té doby jsme se na tomhle kouzelném místě ve stejném složení setkali ještě jednou. A i pár cvaků z toho mám, na někdy příště.
Konečně mám první vlaštovky z nový hračky. Miluju ty chvíle kdy náhodně nacházím ještě nevyfocené filmy a klepu se z toho radostí. Takhle to bylo i s tímhle Ilfordem. Teď pokračuju s náhodně zapomenutou portrou od Kodaku.
Já už fakt dlouho přemýšlím nad skutečně plánovaným a vymazleným focení na film. Nějak mi to zatim nevychází. Sem neschopná. A líná. Snad mě to s jarem přejde. Tě pic.
Tak to bývá, když si člověk pořídí novou hračku. Navíc se vejde do kapsy (ok, ne do takovejch těch minikapsiček na prd), k tomu je to digi, takže stačí větší karta a nejde jinak než cvakat každou kravinu. Hrát si se starým známým, jako by to bylo včera.
Začala jsem dost uvažovat o tom, že by to chtělo správně zarchivovat fotky co mám. Minimálně ty digi. Byť obecně zálohuju jak to jde, pixely nejsou to pravé ořechové a nikdy nebudou. Bohužel to není levná sranda.
Sic už jsem si zaplnila svoje letité album, má ještě hodně prázdných stran. To si žádá vyplnit. Ale timhle ne. To by za to nestálo. Snad možná kukátko, se svým kouzlem debilnosti. Muhehe.
Takovej ten skoropodzim. Dýně. Zbarvený hrušky. Zbarvený listí. Koně, slepice, psi a koza. Babí léto, teplo a dusno. Čas krmení. A hromady rajčat co voní tak sladce. Sladce jako vidle a kusy rozkládající se prasečí kůže. Pro slepice. Pro ty nejlepší vajíčka, špinavý od slepičinců.
Na zahřátí, když je ta kosa. A kluzko.
Jak to tak bývá, když mi přišlo více peněz, skončilo to samozřejmě tak, že jsem si koupila další foťák. Canon PowerShot SX150. Kdysi jsem měla „stotřicítku„, ale ta se stala obětí nehody. Tehdy mi to bylo dost líto, ale bylo mi jasné, že oprava by pravděpodobně vyšla na víc, než nový kompatík. Tak jsem to oželela. Ale inzerátu, kde se téměř ten samý ultrazoom (jen trochu novější, navíc skoro nepoužívaný) prodával za příjemnou cenu, jsem samozřejmě okamžitě podlehla.
Takže mám zase příjemnej foťáček na tužkovky, kterej se všude vejde. Navíc umí i pěkné video (moje ošuntělá Nikonka je taková ta už hodně zastaralá zrcadlovka, co neumí lajfvjů a už vůbec ne video), což se mi hodně líbí, kamerka co jsem používala na cestě do Arménie se ne vždy na vše hodí.
Tohle ráno bylo dost smutné.
