Protože poprvé za mou „blogovací“ kariéru už se blížím skororoční příspěvkové neaktivitě. Dobře já.
Čep & Pec dává totiž pořádně zabrat. Ale taky je to čeppec fotogenickej!
Featured
Štítek: černobílý
Posvátková kocovina pomalu odchází. Vždycky mě fascinuje, jak se člověk těší, chystá, vybírá, balí, hněte, gůglí a vyzvídá…a pak to všechno uteče tak strašně rychle. Naštěstí už tenhle evrgrýn prožívám celkem v klidu. V dobách školní docházky, nebo později zkouškového jsem se propadala do totálních bahen a utrpení. A tak nějak si pořád něco fotím, aktivně hrdě dál nesu břímě obecný vizualistky Four Elements flying brewery na plnej úvazek a děti mě vysávají jako upíři jen někdy. A tak je to v pořádku.
Už mi utíká čas. Takže vzhledem k omezením kvůli viru jsem nakonec sáhla po samopomoci. Nejde teda zrovna o to, že bych byla tak připosraná, ale přeci jen, rouška mě neba a kromě venčení se (psa opravdu na pavlači venčit nemůžeme a Uzel taky musí na vzduch), kdy se vždy můžeme zařídit tak, abychom si mohli vyvětrat čumáky, opravdu jen z principu jezdim jen tam, kam musim. A tam prostě těhufotečka do památníčku nespadá.
Tak to tentokráte dopadlo jako „BUBUBU“ autoportrét. Aspoň jsem si mohla trochu pohrát s umělým světlem, což je pro mě až na pár výjimek novinka. Výsledek mi vyhovuje, byť na momentku do památníčku to moc nevypadá – to já prostě nedělám :D.
Takže asi tak. Dlouho jsem tak nějak nikde neventilovala další množení, ale zase už čekáme každym dnem, tak už mi to nedalo. Co já vim, do jakýho „kómatu“ na příští měsíce upadnu, tak taková jemná rozlučka…kdyby náhodou.
Obvykle to nedělám, ale často samozřejmě nevyjde prostě jedna fotka na jasno. Občas se mi hůř vybírá, někdy je v pozadí i pár cvaků, který většinou nakonec zašuplíkuju ale…mám vzadu hlavě, že jsou taky docela fajn. Takže, mám k oukouknutí i takovej páseček předfinálního výběru. To jen tak pro zajímavost.
Nakonec u mě vyhrál spíš klid a maximální BUBU efekt.
Mějte se jak chcete, já už se jen kutálim, tak doufám, že to dokutálim do zdárnýho finále. Aspoň že díky uvolnění pár anticovid opatření nebudu komandovat a vyřvávat nebohý personál porodnice, ale Plavčíka. Dobře mu tak.
Pac & Pěstí Metteorwa
Zase se mi to nakupilo, i přes to že mám depku z nefocení. Léto utíkalo pomaleji než obvykle, což nemění nic na tom, že je dávno pryč. Bohužel, Uzel trochu zamarodil, jsme tedy třetí den zavření doma, bez plánovaného výletu. Vzhledem k tomu, že od včera se zdá být ok, zítra můžeme zase do světa. Bojím se jen jedné věci – že bude hnusně/nepříjemně. Protože dnes, při venčení čubky, jsem měla příležitost ochutnat, jak příjemně a hezky, vyloženě baboletně dnes bylo.
Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.
Protože jsem byla hodná, udělala jsem si na Vánoce radost – dost na tom asi závisí moje brigádničení v Analogue, on když to má člověk pořád na očích, holt ho to láká. Takže, konečně jsem si pořídila trochu, lehce, „tak nějak„, sofistikovanější hračku, než je Zenit nebo Praktica. Asi není překvapující, že jsem sáhla po Nikonu (konkrétně FM), páč to má v mém případě ohromné výhody – třeba to, že můžu libovolně střídat skla, co mám na digi Nikonku (mám v nich „investici“ slušných pár tisíc žejo)…a to je prostě boží.
Zdravíčko. Dlouho jsme se neviděli což? Jo, neni to vtipný a já jsem jenom líná. Ale touha cpát někomu svoje fotečky vždy nakonec zvítězí, a že jich je. Léto bylo krásné, trochu hektické a svatební a přelom srpen/září nám vyplnila svatební cesta po Balkáně. Balkán je boží. Brdy a Balkán, stará, prastará láska k nové. Mně se vlastně líbí skoro všude, kam se vrtnem, všude se dá něco najít. Kromě Maďarska. Maďarsko je velký špatný, sorry jako. Už podruhé nás Maďarsko sralo. Škoda, až je mi ho skoro líto. Ono tak vůbec je poslední dobou hodně věcí velký špatný, ať je to kundovaný, nebo zmrdovaný. A tak rovnou na úvod, fotka z demonstrace na Malostranském náměstí…pamatujete vůbec? Stejně to nepomohlo a hlavním tématem se stala malá blbá petka. Fňuk.
Tak hurá, ruce pryč od toho…
Oukej. Tak se mi ty rozestupy prodlužujou. Ovšem máme teď hodně práce, třeba s veselkou a tak. Snad už bude brzo po všem, zbývá už „ne moc“ času a pak to bude velká úleva. Jen teda se chci snažit fakt psát častěji. Ve svý hlavě jsem vtipná a výřečná jak Soukup, a večer když můžu v klidu začít „něco dělat„, nechci dělat vůbec nic. Jenom se mi honí v hlavě desítky myšlenek, představ, obav a tužeb. Mám v tom pak takovej emoční bordel, že nakonec nedělám prostě nic, protože mě jednoduše vyčerpá už jen ten shon, co v hlavě mám. Doufám že se to zlepší. Všechno se teď točí hlavně kolem tý veselky, furt je potřeba něco zařizovat a vymýšlet, aby všechno klaplo a já to prostě nesnášim, nebaví mě to. Fakt nejsem moc vdávací typ – já se sice těšim, ale mám fakt kliku že Plavčík se naopak v „těhle věcech“ vcelku vyžívá, tak to snad nebude fiasko. Už zbývá jen něco kolem dvou týdnů a já ani nemám došitý šaty, třeba. Jo, to bude ještě sranda. Ještě že máme ty Brdy…Jinak už bych asi plnou palbou najela kočárkem do lidí. Nebo aspoň objela Leštěnkovi ten jeho nablejskanej mercedes. Aspoň konečně taky prší ♥.
