Protože poprvé za mou „blogovací“ kariéru už se blížím skororoční příspěvkové neaktivitě. Dobře já.
Čep & Pec dává totiž pořádně zabrat. Ale taky je to čeppec fotogenickej!
Featured
Rubrika: Zápisky
Posvátková kocovina pomalu odchází. Vždycky mě fascinuje, jak se člověk těší, chystá, vybírá, balí, hněte, gůglí a vyzvídá…a pak to všechno uteče tak strašně rychle. Naštěstí už tenhle evrgrýn prožívám celkem v klidu. V dobách školní docházky, nebo později zkouškového jsem se propadala do totálních bahen a utrpení. A tak nějak si pořád něco fotím, aktivně hrdě dál nesu břímě obecný vizualistky Four Elements flying brewery na plnej úvazek a děti mě vysávají jako upíři jen někdy. A tak je to v pořádku.
Tak jsme se dočkali. Po letech břečky kalamita. Neodolala jsem pokušení blejskat do vloček a vytvořit tak iluzi světýlek.
Featured
Konečně jsem vyflákala zase nějaký ty filmy. I Uzel, jakožto od vánoční nadílky pyšný majitel svý vlastní Lomography mnohorázovky, má dofocený první film.
Tak se mi to klasicky zase nakupilo. Léto je fuč, začalo být blátivo, sem tam i lezavo a navíc už i covid se vrátil z prázdnin. Na Malou Stranu je poslední dobou občas smutný pohled. Téměř každý den vidím další zavřený podnik a spousta z nich už asi neotevře – a spousta z nich vůbec nejsou ti, co by si to zasloužili. Bohužel velká část z nich jsou obchody, co pamatuju už pětadvacet let. Je to trochu depka. Pozitivní ale je, že ta nekompetentní blekotající nicka už fakt jde pomalu ke dnu. A tak si zde odložím pár letních romanťáren, Slovensko si schovám na příště.
I přes to, že Uzel má svůj krasohledovej foťáček, funkčnímu se samo nic nevyrovná. Digi mi nepřijde úplně použitelnej, tak na poprvé to vyšlo na analogovou vícepoužitelnou jednorázovku a fomapan – ona velká výhoda týhle hračky je, že když se s tím flákne, tak se to sice občas otevře, ale vzhledem k „opačnosti“ konstrukce se člověku vypálí jen nevyfocená část filmu, a to co nafotil, je bezpečně v kazetě. Jednoduše geniální.
Už mi utíká čas. Takže vzhledem k omezením kvůli viru jsem nakonec sáhla po samopomoci. Nejde teda zrovna o to, že bych byla tak připosraná, ale přeci jen, rouška mě neba a kromě venčení se (psa opravdu na pavlači venčit nemůžeme a Uzel taky musí na vzduch), kdy se vždy můžeme zařídit tak, abychom si mohli vyvětrat čumáky, opravdu jen z principu jezdim jen tam, kam musim. A tam prostě těhufotečka do památníčku nespadá.
Tak to tentokráte dopadlo jako „BUBUBU“ autoportrét. Aspoň jsem si mohla trochu pohrát s umělým světlem, což je pro mě až na pár výjimek novinka. Výsledek mi vyhovuje, byť na momentku do památníčku to moc nevypadá – to já prostě nedělám :D.
Takže asi tak. Dlouho jsem tak nějak nikde neventilovala další množení, ale zase už čekáme každym dnem, tak už mi to nedalo. Co já vim, do jakýho „kómatu“ na příští měsíce upadnu, tak taková jemná rozlučka…kdyby náhodou.
Obvykle to nedělám, ale často samozřejmě nevyjde prostě jedna fotka na jasno. Občas se mi hůř vybírá, někdy je v pozadí i pár cvaků, který většinou nakonec zašuplíkuju ale…mám vzadu hlavě, že jsou taky docela fajn. Takže, mám k oukouknutí i takovej páseček předfinálního výběru. To jen tak pro zajímavost.
Nakonec u mě vyhrál spíš klid a maximální BUBU efekt.
Mějte se jak chcete, já už se jen kutálim, tak doufám, že to dokutálim do zdárnýho finále. Aspoň že díky uvolnění pár anticovid opatření nebudu komandovat a vyřvávat nebohý personál porodnice, ale Plavčíka. Dobře mu tak.
Pac & Pěstí Metteorwa
Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.
