Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.
Rubrika: Scéna
Jo. Mám v tom už bordel. Sic jsem podnikla několik málo kroků k tomu, abych v negativech neměla binec, je to holt mravenčí práce. Skončila jsem tedy u nakoupení lepících štítků, abych je měla aspoň popsané. Jsem to ale pracant. Mám teď sice neprůstřelnou výmluvu, protože toho moc nenaspím, od té doby co jsem „shodila buben“. A i když uzlíček je hodný jak jen to může zvládat, není pořád ještě moc času na podobné „radovánky“. Šestinedělí prostě neni prdel. Aspoň už nějakou dobu nemám paranoidní obavy z toho, že mi upadne pánev pokaždé, když si potřebuju kejchnout.
Stále i v mrazech jsem s sebou tahala „prakticu“. Bohužel i v době, kdy teploty klesaly celkem dost pod nulu, což se podepsalo trochu i na filmu. Je poprvé, co jsem si nechala film digitalizovat v labu, protože můj domácí chudáček na to nějak nestačil. Nedopadlo to špatně. Holt je ten film trošku podchlazený.
Vlastně kecám. Je tam i pár cvaků z Prahy. Jarních. Ze všech sil jsem se snažila vyhnout klasickému jarnímu klišé s kytkama. Zase ne zcela úspěšně. Ale co už, tentokráte černobíle a Zenitem. Je krásně pod perexem. Tak čus.
//archiv 11. května 2015
To už je zas doba. Jen tak mimochodem, fotila jsem tehdy pouze na film, protože jsem zapomněla paměťovku do Nikonky. Teď hodně fotím spíš na film, protože jsem líná. Od té doby jsme se na tomhle kouzelném místě ve stejném složení setkali ještě jednou. A i pár cvaků z toho mám, na někdy příště.
Konečně mám první vlaštovky z nový hračky. Miluju ty chvíle kdy náhodně nacházím ještě nevyfocené filmy a klepu se z toho radostí. Takhle to bylo i s tímhle Ilfordem. Teď pokračuju s náhodně zapomenutou portrou od Kodaku.
Já už fakt dlouho přemýšlím nad skutečně plánovaným a vymazleným focení na film. Nějak mi to zatim nevychází. Sem neschopná. A líná. Snad mě to s jarem přejde. Tě pic.
Tak to bývá, když si člověk pořídí novou hračku. Navíc se vejde do kapsy (ok, ne do takovejch těch minikapsiček na prd), k tomu je to digi, takže stačí větší karta a nejde jinak než cvakat každou kravinu. Hrát si se starým známým, jako by to bylo včera.
Začala jsem dost uvažovat o tom, že by to chtělo správně zarchivovat fotky co mám. Minimálně ty digi. Byť obecně zálohuju jak to jde, pixely nejsou to pravé ořechové a nikdy nebudou. Bohužel to není levná sranda.
Sic už jsem si zaplnila svoje letité album, má ještě hodně prázdných stran. To si žádá vyplnit. Ale timhle ne. To by za to nestálo. Snad možná kukátko, se svým kouzlem debilnosti. Muhehe.