Posvátková kocovina pomalu odchází. Vždycky mě fascinuje, jak se člověk těší, chystá, vybírá, balí, hněte, gůglí a vyzvídá…a pak to všechno uteče tak strašně rychle. Naštěstí už tenhle evrgrýn prožívám celkem v klidu. V dobách školní docházky, nebo později zkouškového jsem se propadala do totálních bahen a utrpení. A tak nějak si pořád něco fotím, aktivně hrdě dál nesu břímě obecný vizualistky Four Elements flying brewery na plnej úvazek a děti mě vysávají jako upíři jen někdy. A tak je to v pořádku.

Po měsících jsem si zařídila svůj večer. Svůj večer, jako že opravdu sama a s barvama. Už týdny jsem okukovala „prkna“ , co jsem si nechala od chlapa přivést z Hornbachu, kvůli Bullioní pivní etiketě. Chtěla jsem jich tehdy pár navíc, protože byť téměř nemaluju – není moc čas, nebo spíš potřebný klid – mám neustálý pnutí. A během těch týdnů okukování mi do hlavy vlez malej rozčepířenej kluk (samozřejmě že v podstatě ekvivalent Uzla), spící na odpočívajícím koni uprostřed sídliště. Ten kůň má téměř po kolena něco neurčitého a pozitivního a nad hlavou mají pár hvězdiček.

Tak se mi to klasicky zase nakupilo. Léto je fuč, začalo být blátivo, sem tam i lezavo a navíc už i covid se vrátil z prázdnin. Na Malou Stranu je poslední dobou občas smutný pohled. Téměř každý den vidím další zavřený podnik a spousta z nich už asi neotevře – a spousta z nich vůbec nejsou ti, co by si to zasloužili. Bohužel velká část z nich jsou obchody, co pamatuju už pětadvacet let. Je to trochu depka. Pozitivní ale je, že ta nekompetentní blekotající nicka už fakt jde pomalu ke dnu. A tak si zde odložím pár letních romanťáren, Slovensko si schovám na příště.

Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.

Už to začíná být taková moje plíživá tradice. Protože jednou za čas se mi prostě nakupí hodně výcvaků nějaké zeleně-nezeleně, nikam se to nehodí, já nevim co s tim, šuplíkovat se mi to nechce. Ovšem když se nám najednou tak třeskutě ochladilo, přišel čas přesně na tyhle nenáročné nicneříkající cvaky. Protože mají svoji skrytou pozitivní moc, a to plíživý a nakažlivý klid a vůbec příjemný pocit z pohledu na zeleň. Dobrou chuť.

Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.