Už u posledního pseudočlánečku bylo jasné, že jsme se plácali s novou kuchyní. Nafotila jsem toho víc, protože jsem nemohla nevyužít igelit, jehož účelem bylo chránit zbytek bytečku od hord a hord vlezlého prachu.

S kuchyní jsme se už obstojně sžili. A čas utíká, a tady je mrtvo. Ale bude lépe ♥. Není to totiž kvůli tomu, že bych byla bez motivace, nebo matroše. Mnohem víc kreslím a tvořím, fotím a hlavně prakticky veškerý volný čas trávím kreativní prací. Mám i nový obraz, ale bohužel je to hnus a musím ho celý přemalovat. Za těch pár měsíců už to jsou hordy a hordy a já se těším, jak se s tím poperem. Vdechnout nový život stařičkému pivovaru, který je dlouho zanedbaný a k tomu stačil jeden hamižný blbec, aby pošramotil jeho pověst, to holt není lusknutím prstu. A tak makáme dál.

Jen tak si házet vlasama (byly plný prachu a zmaštěný, v podstatě se jednalo o samofackování)
Najdi bradavku.

Aby to nebylo takový suchý, tak přidám ještě pár drobností…ať v tom pak nemám zase nestravitelný bordel.

Šoumen, je uzlovina na okraj.
Zoufalství…
Pokračující zoufalství…
No, diskokouli doma nemáme, ale hodí se do konceptu :D.

A na závěr jeden jeden zamračený černobílý film z lomopříručáku, ať mi neleží v šuplíku do konce světa…

Kluci
Piano
Žárovka
Hrneček
Kino 64 u Hradeb
Něco se pokazilo 😀
Labutě
Kinosál ve tmě
Poslední sbohem kuchyňce…
Struny na neby

Tak se zatim mějte. Možná ještě tenhle kalendářní rok se budu moct pochlubit prosluněnými i fotkami jara a léta, kreativní prací, nebo obrazem, kterej jsem podělala a doufám že ho napravím. Chudák. A definitivně na rozloučenou, politické šťouchnutí…

Pac & Pěstí Metteorwa

Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.

Shodou okolností se přihodilo, že jsem neplánovaně byla přes noc sama doma. Po hooodně dlouhé době. V předvánočním shonu jsem měla spoustu možností, jak nenadálou porci volného času využít. Měla jsem plnou hlavu toho, co je potřeba doma udělat a tak podobně – taky jsem teda mohla jít do postele, tam žrát nějakou prasárnu, koukat na seriály a pak opravdu tvrdě spát. A pak jsem na to hodila bobek a vytáhla plátno, co jsem dostala tenhle rok k narozeninám. Taková příležitost se totiž asi moc často opakovat nebude. 

I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka. 

Oukej. Tak se mi ty rozestupy prodlužujou. Ovšem máme teď hodně práce, třeba s veselkou a tak. Snad už bude brzo po všem, zbývá už „ne moc“ času a pak to bude velká úleva. Jen teda se chci snažit fakt psát častěji. Ve svý hlavě jsem vtipná a výřečná jak Soukup, a večer když můžu v klidu začít „něco dělat„, nechci dělat vůbec nic. Jenom se mi honí v hlavě desítky myšlenek, představ, obav a tužeb. Mám v tom pak takovej emoční bordel, že nakonec nedělám prostě nic, protože mě jednoduše vyčerpá už jen ten shon, co v hlavě mám. Doufám že se to zlepší. Všechno se teď točí hlavně kolem tý veselky, furt je potřeba něco zařizovat a vymýšlet, aby všechno klaplo a já to prostě nesnášim, nebaví mě to. Fakt nejsem moc vdávací typ – já se sice těšim, ale mám fakt kliku že Plavčík se naopak v „těhle věcech“ vcelku vyžívá, tak to snad nebude fiasko. Už zbývá jen něco kolem dvou týdnů a já ani nemám došitý šaty, třeba. Jo, to bude ještě sranda. Ještě že máme ty Brdy…Jinak už bych asi plnou palbou najela kočárkem do lidí. Nebo aspoň objela Leštěnkovi ten jeho nablejskanej mercedes. Aspoň konečně taky prší ♥.