Po měsících jsem si zařídila svůj večer. Svůj večer, jako že opravdu sama a s barvama. Už týdny jsem okukovala „prkna“ , co jsem si nechala od chlapa přivést z Hornbachu, kvůli Bullioní pivní etiketě. Chtěla jsem jich tehdy pár navíc, protože byť téměř nemaluju – není moc čas, nebo spíš potřebný klid – mám neustálý pnutí. A během těch týdnů okukování mi do hlavy vlez malej rozčepířenej kluk (samozřejmě že v podstatě ekvivalent Uzla), spící na odpočívajícím koni uprostřed sídliště. Ten kůň má téměř po kolena něco neurčitého a pozitivního a nad hlavou mají pár hvězdiček.

Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.

Shodou okolností se přihodilo, že jsem neplánovaně byla přes noc sama doma. Po hooodně dlouhé době. V předvánočním shonu jsem měla spoustu možností, jak nenadálou porci volného času využít. Měla jsem plnou hlavu toho, co je potřeba doma udělat a tak podobně – taky jsem teda mohla jít do postele, tam žrát nějakou prasárnu, koukat na seriály a pak opravdu tvrdě spát. A pak jsem na to hodila bobek a vytáhla plátno, co jsem dostala tenhle rok k narozeninám. Taková příležitost se totiž asi moc často opakovat nebude. 

jednoustopou

Včera jsem dostala poslední zkoušku. Velká, velká úleva. Jen mě štve, že skoro nefotím, mám sice vyfocené další dva-tři filmy, ale to ještě potrvá…jako vždy. Ale dá se najít čas. Třeba na web. S blog.cz už to jde do kopru dlouhodobě, další tichá čistka Ak je jen výsměch a tak vůbec.