Posvátková kocovina pomalu odchází. Vždycky mě fascinuje, jak se člověk těší, chystá, vybírá, balí, hněte, gůglí a vyzvídá…a pak to všechno uteče tak strašně rychle. Naštěstí už tenhle evrgrýn prožívám celkem v klidu. V dobách školní docházky, nebo později zkouškového jsem se propadala do totálních bahen a utrpení. A tak nějak si pořád něco fotím, aktivně hrdě dál nesu břímě obecný vizualistky Four Elements flying brewery na plnej úvazek a děti mě vysávají jako upíři jen někdy. A tak je to v pořádku.

Tak se mi to klasicky zase nakupilo. Léto je fuč, začalo být blátivo, sem tam i lezavo a navíc už i covid se vrátil z prázdnin. Na Malou Stranu je poslední dobou občas smutný pohled. Téměř každý den vidím další zavřený podnik a spousta z nich už asi neotevře – a spousta z nich vůbec nejsou ti, co by si to zasloužili. Bohužel velká část z nich jsou obchody, co pamatuju už pětadvacet let. Je to trochu depka. Pozitivní ale je, že ta nekompetentní blekotající nicka už fakt jde pomalu ke dnu. A tak si zde odložím pár letních romanťáren, Slovensko si schovám na příště.

Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.

Brzo to bude za náma a nastane ten skutečný odpočinek a klid. Já jsem se tentokrát neudržela, a tak mám po svátcích o dva foťáky navíc. Při malém nákupu na hračkobazaru jsem za pakatel přibrala do party i „dětský fotoaparát“ – ruskou viliu. Je to prostě taková ruská šunka, od který nikdo nečeká zázraky. První film je v procesu, tak uvidíme…