Zima nezima

Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.

Jinak se toho tolik neděje. Sic zapadám lehce do stereotypu, ještě to jde. Vlastně to není takový stereotyp jako právě před rokem, kdy to bylo akorát z práce do práce s čoklem a pořád dokola. Tohle má přeci jen o dost víc do sebe. I když jsem hlavně po ránu občas tak rozbitá, že ležím v posteli a sama před sebou předstírám spánek, i když slyšim uzlíka jak žvatlá. Žvatlá si sám pro sebe, zjevně má velmi bohatý vnitřní svět. Když už to nevydržím a jdu se na něj podívat, ztichne a tváří se jako by nic. Jako bych ho vyrušila. Mívá ovšem několikrát denně i náladu na dialog. Po ránu má ovšem zjevně nový rituál, tak jemu i sobě dopřeju těch deset minut.

Kupodivu taky fotím jako o život, jen mnohem méně fotek zveřejňuju. Tentokrát ne z lenosti, ale protože nejvíc toho samozřejmě vypráskám na uzla a toho si nechávám pro kamarády a příbuzné. Samozřejmě jsou a budou výjimky, ale není potřeba to přehánět.

Například jsem si pořídila moc pěkný film, který bohužel nakonec moc nevyšel. Ono koupit stovku do podzimního sychrava nebyla zrovna chytrá volba :D. Ale nevadí. Až to bude pálit a svítit, půjdu do něj znova a bude to. Ono pár těch fotek také nevyšlo nakonec vůbec pravděpodobně kvůli tomu, že jsem dlouhodobě zvyklá na čtyřstovky a určitě jsem si to párkrát neuvědomila. Žádný expozimetr nepoužívám několik let a kupodivu mi to obvykle celkem prochází. Film holt snese mnohem víc než čip.   

 

Taky jsem si zvykla u sebe prakticky permanentně mít ten svůj „zapomenutý úplně první“ kompatík. Občas mě zlobí, že si všechno nastavuje sám, ale už se s ním pomalu začínám sžívat. A čubka taky.

Ps. Ona skutečně takhle spí. Denně.

 

Dokonce jsem sáhla i po digitálu, v období Vánoc. Jen tak. Aby Nikonka nebyla ukřivděná. A abych si mohla pohrát s barvičkama.

 

Motol

 

Motol

 

A zase ten chudáček…

I Plavčík si ho občas půjčí.

Plavčík fotil ♥

 

A taky se na Malou stranu po letech a letech zase vrátilo piáno…a chodec opustil špajz.

 

Samozřejmě, že jsem si musela nechat udělat bubnový fotky. To bych přece byla špatná matka, kdyby tomu tak nebylo. I když k pochopitelnýmu údivu okolí jsem neoběhala desítky starých známých a jen jednou, skoro na poslední chvíli, jsem strávila pár příjemných chvil se Zarou.

© wildmoons

 

© wildmoons

A huráposledníselfí jako koule.

Buben

Tohle je kouzlo automatické expozice a touhy neblejskat. Holt lustr vyhrál. Dejme tomu, že je to prostě taková hádanka.

 

A nepoučila jsem se :D.

 

A Nikonka si taky užije, ne že ne.

 

 

Uzlíček

 

A k závěru, protože jsem byla asi hodná, dostala jsem pod stromeček novou výzvu. O středoformátu už jsem taky přemýšlela, dlouho a dlouho. Nikdy jsem se ale nerozhoupala. No, tak se rozhoupal Plavčík. První film mám skoro dofocený, tak uvidíme jak to dopadlo. Snad dobře. Fakt doufám. A těšim se. Vlastně se teď pořád těšim. A to je fajn. 

Flexaret

Zítra, tedy téměř dnes, má už prej přijít ta zima. No, tak uvidíme.

 

Pac & Pěstí Metteorwa

2 Responses

Napsat komentář