Jednou stopou do Arménie


Už je to za námi. Vrátili jsme se už víc než před měsícem. Dát do kupy fotky nebylo nijak zdlouhavé – měla jsem je za jeden večer. Nepočítám-li fotky Zenitové, ty stále čekají na vyvolání. Zásadní brzdou pro článek nebyla ani lenivost, ani nedostatek času. Tak nějak mi přijde, že jsem to nevědomky oddalovala ze stesku. Ze stesku po Arménii a celé té cestě.
 
Shrnu-li to krátce, přípravy trvaly cca deset měsíců. A celá, opravdu celá věc nás vyšla na přibližně čtvrt milionu korun. To možná vysvětluje i velký pokles mé aktivity na blogu, bylo holt nutné hodně pracovat, neutrácet za blbosti a především zvládat bez zpoždění splátky na motorku, blog i focení šli definitivně stranou. Společně s náročnějším rokem na škole to bylo peklo, ale zvládli jsme to.
Cesta sama o sobě stála padesát tisíc – na první pohled to vypadá jako hodně, ale vemte si, že to byla měsíc trvající „dovča“ a zaplatili jsme z toho vše, takže benzín, kempy, hostely, jídlo a jiné potřebné věci. Nemuseli jsme se ani nijak zvlášť uskromňovat. Už samotná letenka do Arménie pro dvě osoby by klidně mohla vyjít na těch 50 000,- pokud nevychytáte nějakou akci.
Jsem na nás pyšná. Fakt to nebyla prdel. Jízda na motorce je náročná, pro řidiče i spolujezdce. Ve vedrech, kdy je 40° ve stínu a vy na sobě máte těžké motorkářské oblečení, ve kterém se cítíte, jako by bylo minimálně 60°. Na helmách si můžete klidně ugrilovat steak, nebo naopak mrznete z vyčerpání a klepete se. Počítáte každých deset kilometrů – průměrně jsme jezdili 500 – 550 Km denně, s přestávkami ob. dva dny.
Stýská se mi. Trhá mi srdce se k tomu teď vracet, protože ten měsíc utekl strašně rychle a tuhle cestu jen těžko budeme podnikat znovu – spíš pojedeme zase jinam. Je mi z toho strašně smutno, chtěla bych se vrátit. Možná se to jednou povede.
Achjo, já chci zpátky…
archiv/6. září 2015

 

Že by konečně? Doufám. Všechno mi dává nějak zabrat. Jsem líná jako prase. Jakmile nic nemusím akutně, nedělám nic. Zhola nic. Říkám tomu odpočinek, ale v podstatě je to lenivé nicnedělání, čumění do blba nebo na blbosti, a marnění času. Ostudné.

Každopádně už je vážně čas na to dát dohromady Arménii. Tak nějak to shrnout. Navíc se mi to bude hodit i do školy, nějaké ty texty potřebovat budu a tímhle si ušetřím trochu času. Demeš na to? Demeš. Sladké vzpomínky na dechberoucí výhledy, nesnesitelné horko, zimu, bolest a strach. Juch.


Maďarsko

 

Batak

 

Srbská princezna

 

Kocour z Istanbulu

 

Ünye

 

Trabzon
Chtěla bych každopádně shrnout všechny informace tak, aby to mohlo být i užitečné. Tedy pro někoho, kdo by rád něco podobného podniknul. Sponzora jsme žádného neměli – neříkám že je to finančně nedosažitelná věc, ovšem člověk tak jako tak vyplázne celkem majlant. Aby to nevyznělo, jako že cestování je hrozně drahé – to není pravda, spousta lidí dokáže procestovat svět fakt za pakatel. Tady totiž nejde jen tak o cestování rámci vychytávání výhodných letenek, ale pořizování náročné výbavy.

Když to sečtu celkem, stálo to něco kolem čtvrt milionu. Ano chápu, ta částka je vskutku děsivá. Na první pohled. Skutečnost je ale taková, že cesta sama o sobě, dejme tomu dovča pro dva na měsíc, nás vyšla na 50 000. To zahrnuje benzín (čiliž dopravu), ubytování, stravu, pár menších nečekaných výdajů. Prostě všechno. To už nezní tak hrozně že? Kolem padesáti tisíc by nás totiž klidně mohly stát jenom letenky do Yerevanu.


Sevan

 

Lovci raků

 

Lovec raků

Čtvrt milionu jsme vyplázli kvůli tomu, že jsme začínali naprosto od nuly. Neměli jsme motorku, motohadry, helmy, nic. A věřte že to je drahá záležitost, šetření se totiž opravdu nevyplácí. Nakonec jsme tedy vsadili na klasiku, BMW GS. Pořizovat novou samozřejmě nepřipadalo v úvahu, to bychom spláceli několik let. Koupili jsme tedy první motorku, BMW 650 GS, starší ročník z druhé ruky. Žlutá jako trabanti, kočka prostě. Když tomu člověk ale hovno rozumí, snadno se napálí. 70 000 sice bylo na takovou motorku celkem málo, ale spojilo se to i se lží. Že jsme koupili motorku sníženou, což byl vzhledem k cestě, jakou jsme plánovali fakt průser, byla naše blbost. To že byla pravidelně servisovaná byla ale evidentní lež. Jednoduše řečeno, když si ji po nějaké době prohlížel náš mechanik (specialista na BMW moto), dal nám na výběr ze dvou možností. Buď vyplázneme dalších 30 000, aby ji dal dokupy a nás vůbec na té motorce pustil na trip…nebo nám dohodí jinou, prakticky stejnou, akorát sérii Dakar, s už vyhovujícíma gumama a kuframa, a narozdíl od té naší skutečně plně servisovanou, navíc s novějším motorem. No, nebylo to těžké rozhodování. Dakar vyhrál.


Náhorní Karabach

 

Stepanakert

 

Náhorní Karabach

 

Náhorní Karabach

 

Náhorní Karabach

 

Náhorní Karabach

Samozřejmě prohánět se na motorkách bez pořádnejch hadrů je prostě o hubu. A šetřit se rozhodně, rozhodně nevyplácí. Šli jsme tedy zlatou střední cestou – jednoduše jsme se vyhýbali levným šuntům, ale zase jsme nerozhazovali horentní částky. Celkem veškerej ohoz, což zahrnuje helmu, bundu, páteřák, rukavice, kalhoty a boty vyšel na cca 20 000 – 30 000 na osobu. A stojí to za to, to mi věřte.
Vtipný je, že jsem asi velikostní hybrid. Obvykle se v závislosti na zemi původu hadru pohybuju kolem S-XS. Prvním problémem byly kalhoty. Sice se daly sehnat takové, co mi sedly, až na jednu maličkost – všechny a to doslova, mi byly krátké. Shánět nějaké „prodloužené“ stálo celkem nervy, ale nakonec se zadařilo. S bundama to bylo ještě lepší. Všechny bundy, které jsem si zkoušela, a to prosím ve velikostech M, mi byly malé přes ramena. A nemyslím si, že mám ramena jak buldozer…trošku širší ano, ale až tak? Budiž. Nakonec jsme sehnali jednu, která celkem seděla, i když mi pořád přes ramena byla fakt tip ťop a jinak vlála. Když pak dorazila levnější z jiného obchodu poštou, přišla mi o něco pohodlnější než v obchodě. Později jsme zjistili, že mi omylem pravděpodobně poslali pánskou verzi místo dámské. Nu což, seděla mi nejlíp ze všech. Další výdaje padly na „drobnosti“ typu dobíječ baterky (ano, zapomněla jsem jak se to mu říká), mapy, náhradní duše, úpravy na motorce – např. aby se z ní mohla dobíjet navigace atd., kamerka…a taky menší opravy – výměna alternátoru a baterky. Tak, a bylo to.

Arménie

 

Arménie

 

Arménie

 

Arménie

Plánování cesty a obecné přípravy jsem nechala na Plavčíkovi. Ani jsem v podstatě nezasahovala. Dělal něco co ho baví a jde mu to. Já jsem na tyhle věci poměrně pitomá, takže bych to akorát tak podělala.

Přípravy probíhaly deset měsíců. Zvládli jsme i splatit motorku. Po dlouhých měsících stresu a odpírání jsme mohli vyrazit. A zvládli jsme to o dva dny dřív.
Cíl jsme měli vytyčený. Arménie. Protože jsem po ní toužila a velmi dlouho. Naše trasa vedla přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii a Arménii. Kdyby nebyl konflikt na Ukrajině, uščitě by bylo báječný to vzít pěkně kolem Černého moře „okružní“ trasou. Museli bychom ale projet skrz místa, kde je konflikt pravděpodobně nejvíc horkej, takže jsme tuhle možnost oželeli. Na druhou stranu nebylo zas tak špatné jet zpět prakticky stejnou trasou, mohli jsme se opět zastavit na místech, kde se nám líbilo.

Jezdili jsme průměrně 550 Km denně (s denní přestávkou každý třetí den). Nutno podotknout, že jet takovouhle cestu ve dvou, na jedný motorce, není úplně obvyklý a je to i méně pohodlný. Nemám řidičák, takže vše odřídil Plavčík. Sám. Sice proběhly nějaké pokusy o to, abych se s motorkou aspoň naučila zacházet, pro případ nouze, nebo bych Plavčíka mohla občas vystřídat – aspoň tedy v těch částech, kde nikdo nějaký řidičáky moc nehrotí. Jenže mimo to, že jsme neměla problém motorku nastartovat a plynule ji rozjet, neustále jsem ji pokládala. Potřebovala bych na tohle prostě mnohem víc času…toho moc nebylo. Oba jsme permanentně byli v práci, abychom zvládli všechny ty výdaje a oba jsme taky zároveň museli nějak zvládat školu. Ale jako spolujezdec musím říct, že i když člověk nemusí řídit, neznamená to, že má leháro. Motorka je pohodlná pro oba úplně stejně a čučet hodiny a hodiny prakticky do blba je též opruz. Každý z těch míst má prostě svoje plusy a mínusy.


Aménie

 

Tatev

 

Tatev

Kolem těch pěti – šesti hodin jízdy denně je to v pohodě. Víc už začíná být vážně vyčerpávající. Nejdéle jsme si lajzli cca 13, po příšerných cestách – to už bylo utrpení. Já jsem například poslední cca hodinu z těch třinácti byla přesvědčená, že mám horečku a zimnice. Vyděsilo mě to, protože být v takovém stavu někde v prdeli v Náhorním Karabachu se mi moc nezamlouvalo. Stačilo to však se stmíváním vzdát, slézt z motorky a bylo po zimnici, jako lusknutím prstu.

Kromě dvou výjimek – Yerevanu (Arménie) a Tbilisi (Gruzie), kde jsme využili hostely, jsme spali pod stanem. Snažili jsme se držet kempů, párkrát však nebylo zbytí, takže jsme si užili noc v horách v Náhorním Karabachu, nebo na Benzínce kousek před Istanbulem, vedle silnice v Gruzii a tak podobně.. Důležité v těhle zemích je, že na rozdíl od většiny Evropy zde není zakázáno si jen tak někde postavit stan, takže o kempy je tu velká nouze, nejsou prostě třeba.

Obvyklé je přespávat jen tak u lidí ve vesnicích, o pozvání zde nemáte nouzi. My jsme však přímo něčí domov k spánku nevyužili. V N. Karabachu už si nás málem k sobě nakýbloval nějaký Syřan, měli jsme ale napůl postavený stan a vyloženou motorku. Představa, že to vše musíme znovu sbalit a znovu po útrpných 13ti hodinách, byť na chvilku, znovu sednout na motorku, naprosto ohlušila touhu po posteli, teple a společnosti. Raději jsme zůstali na paloučku v zatáčce, kousek od kostela.


Noravank

 

Noravank

 

Noravank

 

Noravank

Pohostinství lidí jsme se však jinak nevyhýbali. Ono to tedy hlavně ani moc dobře nejde. Když to vezmu podle zemí, Maďarsko nás úplně nepotěšilo. Nikdo se s nikým nechce bavit, i žádost o pivo v báru je velký problém – a po zkušenostech z jiných zemí ani jazyková bariéra není omluva. Když nám např. v Arménii nebo Turecku někdo nerozuměl, většinou začal shánět někoho, kdo rozumět bude, nebo rovnou někam volal telefonem. Srbsko bylo super. Kemp s velmi špatnými referencemi nás odzbrojil. Jak jsme to ale tak časově zkoumali, je možné, že změnil majitele. Moc milý a ochotný personál, člověk si prostě připadá vítaný a vždy se našel někdo, kdo uměl perfektně anglicky. V Bulharsku to bylo tak napůl. Těžko však soudit podle jednoho místa celou zem.

Šok přišel v Turecku. Istanbul nás úplně nenadchnul, příliš velký, moc lidí…všeho moc. Zlom přišel, když jsme opustili metropoli. Docela jsme se báli, když jsme hledali místo na přespání kdesi v Turecku. Všichni na nás koukali zvláštně, skoro všude v menších městech a vesnicích jsme tak trochu byli za atrakci. Byl to ale pouze strach z neznámého.


Památník obětí genocidy, Yerevan

 

Ünye, zpáteční cesta

Celkem dechberoucí bylo, jak se k nám chovali lidé ve východo-severním Turecku, když jsme měli nehodu. Tunely, kamiony a ne zrovna pečlivé značení jsou holt zrádné. Zvlášť, když pátý tunel za sebou v řadě končí najednou ostrou zatáčkou, za kterou je hned semafor. A vy o tom nemáte tušení, značené to není a nevidíte to přes kamion.

Prostě jsme to cca v 65 – 70 Km/h vzali kufrem-bokem o svodidla. Motorka udělala pár vrutů, i s námi. Odrazila se ještě od kamionu. Kde skončil Plavčík, to přesně nevím. Hned se ale postavil na nohy. Já jsem přistála hlavou pod obrozvské kolo kaminonu. A ten se zrovna rozjel. Hlavu mi jen odstrčil, ale k tomu, abych si nadělala do gatí, to fakt stačilo. Kromě toho že jsem rychle zahýbala končetinama, abych věděla, že je mám, jsem ztuhla ze strachu, co kolem mě ještě může jet. Vše se seběhlo strašně rychle, všude kolem byla najednou spousta lidí a než jsem se trochu vzpamatovala, měla jsem kolem krku límec, v ruce kanylu a už jsem byla na nosítkách v sanitce.

V nemocnici jsme strávili asi dvě hodiny. Oba dva. Oba jsme taky měli levou stranu těla na maděru. Tedy, vlastně vzhledem k tomu, že to byla nehoda celkem ošklivá, tak byť silné zhmožděniny a „omláceniny“ fakt nic nejsou. A kdybych dopadla trochu víc pod ten kamion, tak jsem taky mohla být vejpůl, že jo. Menší bolesti ale přetrvávají doteď. Já mám něco s úponem pod ramenem na levé ruce, prostě to pobolívá, jakmile to namáhám. Není to ale nic omezujícího. Plavčík to má bohužel s kolenem horší, což je tedy hlavně tím, že je sportovec. Ale pořád jsme dopadli dobře, včetně motorky, která to odnesla jen zlomenými řidítky. Do večera jsme pak seděli na policii. Jazyková bariéra to bohužel moc neulehčila. S angličtinou v Turecku prostě moc nepochodíte. Policajti však byli fajn a snažili se. Trvalo to však celý den a my neměli kde spát, tak nás odvezli někam do parku, kde šlo postavit stan a loučili se velmi srdečně.


Srbsko

V Turecku je přes den hroznej hic, takže ožívá až se soumrakem, hlavně v parcích, kde si různé rodinky a skupinky dělají pikniky. A my jsme zřejmě budili velkou lítost (a to že policajti Plavčíka při loučení objímali a různě muckali tomu asi přidalo též), takže netrvalo dlouho a dostali jsme večeři. Po chvíli zase horký čaj.

Obdarovávání cizími lidmi pokračovalo druhý den před motoservisem. A ano, rozhodně si nemyslím, že motoservis byl přímo v té osudné zatáčce náhodou. Navíc sousedil s mnoha kavárničkami a čajovnami, z nichž spousta lidí přiběhla předchozí den na pomoc. A ti nás zvali na čaj a kafe. Trabzon jsme si navždy sami pro sebe překřtili na Trablezon. Cestou zpět to byl trochu zvláštní pocit projíždět tou zatáčkou znovu.

Nic nebránilo tomu, abychom hned den po nehodě vyrazili dál. Samozřejmě ale oprava motorky chvíli trvala, takže jsme vyráželi až na přelomu odpoledne-večera. Nelze ale takhle detailně popisovat každý den. To se pokusím promítnout do filmu. Jak jen to půjde. V Gruzii jsme zase zapadli kdesi v pralese do bahna. Tam nám pro změnu pomáhali místní zemědělci, které zřejmě přilákal hromný zvuk motoru, který jako by sténal do dáli a kopců „sme v prdeli, sme v prdeli, sme v prdeli„. A tak přišla pomoc. A pomoc dostala startky. A motorka na chvíli přestala brzdit, protože ji ucpalo bahno.


Batak

 

Černé moře

V Tbilisi jsme bohužel mohli zůstat pouze jeden den, protože jsme díky karambolu jeden ztratili a v Yerevanu jsme už měli rezervovaný hostel.

I do toho Yerevanu jsme nakonec dorazili v noci, tmě, trochu zmoklí a naprosto vyčerpaní. Rozveselilo nás ale to, že na hostelu v tu chvíli byli naši středoevropští bratři ze Slovenska a Polska, což potěší.

V Yerevanu jsme jako v cíli zůstali skoro týden. Částečně odpočinkový a částečně výletní. Výlet do Náhorního Karabachu se trochu vymknul, když jsme zde museli zůstat v horách přes noc. Tak trochu hodně nás zdržovaly „cesty„. Důležité je vědět, že v N. K. je nutné si zařídit vízum, které nás na jeden-dva dny stálo cca 300 Kč v přepočtu (naosobu). A musíte kvůli němu navštívit Stepanakert, kterej byste asi navštívili tak jako tak, třeba kvůli sousoší hlav. Jedná se o hlavní město Náhorně Karabašské Republiky, kterou však nikdo neuznal. Nás se ptali co tam děláme, kam všude se chcem jet podívat, atd. Žádné hrozivé výslechy, jen otravné vyplňování formulářů. Vízum dostanete zvlášť, mimo pas, aby vám to případně nebránilo v návštěvě Ázerbajdžánu. Musím pochválit ochotu lidí i to, že tam měli „spešltýpka“ na vyřizování těhle věcí, který mluvil plynně anglicky. A na hranicích mezi Arménií a K. H. jsme dostali melouna na svačinku. Jen tak prostě.


Ünye

 

Ünye

 

Ünye

 

Ünye

Milé bylo setkávání s lidmi. Třeba lovci raků u Sevanu – obrovské jezero v Arménii. V sousedství jejich vesničky byl hřbitov, na který jsem se chtěla mrknout. Plavčíkovi se nechtělo, tak hlídal motorku. Když jsem se za chvíli vrátila, Plavčík byl překvapivě pryč a motorka zůstala o samotě. Samozřejmě byl hned „unesen“ do nejbližšího domu, kde zrovna lovci vymotávali ze sítí raky a pil sladkou kávu. Později jsme byli přizvání k improvizovanému domácímu oltářku, abychom si zapálili svíčku. A také jsem v ruce držela velmi, velmi starou bibli. Určitě stoletou. Možná starší. A navíc, mladičká Shoushain docela ovládala angličtinu.

Jen žádné raky jsme si na cestu nevzali, moc jsme nevěděli, co bychom s nima dělali.


Tbilisi

 

Shoushain

 

Náhorní Karabach

 

Noravank

 

Noravank

 

Gruzie

 

Ünye, zpáteční cesta

 

Ünye, zpáteční cesta

 

Maďarsko, cesta domů

Nebo třeba, už na cestě zpátky, kdy jsme nocovali na něčím dvorku. Eda, jemuž dvorek patřil, byl armén žijící v Gruzii. Pohostil nás kávou, mi jeho vínem a trochou z naší večeře. Pak nás odvezl svým taxíkem víc do centra, abychom si mohli koupit nějaké pivo na spaní a rovnou nás ukázal své velké rodině. Další kafe a hrušky v cukru. Když jsme další den vyrazili, trochu jsme díky VELMI SPOLEHLIVÉ džíes opět zabloudili v gruzinských horách. Když jsme zastavili na kratší odpočinek, netrvalo dlouho, a už jsme seděli v chatrči gruzinských muslimů a chystalo se pohoštění, zrovna byla doba oběda. Bylo krásné, jak se vůně pečícího se chleba, sýru, smetany a kávy mísila s šumem ze staré černobílé televizky. Dokonce na některých chatrčích bylo vidno i satelity. A ta jejich smetana, ta byla. Nažloutlá a tak hutná, že byste z ní uplácali sněhuláka. A hrušky v cukru. Zase. Musím ale přiznat, že ty hrušky pro mě byly útrpné. Sladké mám ráda, ale dost v míře, spousta věcí je pro mě sladká už příliš a z těch hrušek se mi zvedal kýbl. Tak byly sladké.

Cesta mně osobně tak nějak navrátila trochu té víry v lidi. A taky to člověka obecně posílí v mnoha ohledech. Hlavně v tom, že i zdánlivě nemožné se může stát, když na tom hodně zapracujete. Další splněný sen. Měsíc na cestě, spocení, špinaví, vyčerpaní. Občas i dost hladoví. Nezávislí a svobodní. Je to vážně úleva, když najednou žijete ze dne na den. Musíte řešit jenom co budete jíst, kde budete spát. To je vše. Co na to říct. Snad jen, užijte si zbytek obrázků a videí. A kdyby něco, ptejte se.
Návrat domů byl chvílemi trošku zdlouhavý a vyčerpávající, smutný, ale taky už jsme se tak nějak těšili domů.
Kam byste se chtěli podívat vy?
archiv/13. října 2015
Dlouho dlouho mi trvalo, než jsem to dala do kupy. Nemám těch fotek zrovna hromadu, ale což. Teď přišly na řadu fotky ze Zenitu, toho který mám kratší dobu. ETéčko. Bohužel pro něj Arménie byla osudná. Sice jsem s ním ještě odfotila měsíc ve Španělsku, ale dál už to nepůjde. Už od začátku mi přišlo že zlobí, trochu drhne – možná taková nemoc nepoužívaných foťáku na poličku…můžou časem zatuhnout, třeba. Co já vím.
Pravděpodobně mu dost uškodila jízda v kufrech na motorce. Ač byl zabalenej v mikině, evidentně to úplně nedokázalo utlumit ty ukrutné otřesy z nehladkých cest. Obzvlášť Náhorní Karabach a zdejší štěrk z kamenů o velikosti vajec. Ve Španělsku z něho vypadl jakýsi šroubek, nepřišla jsem na to odkud. Nakonec se zasekla závěrka a už se prostě nerozchodila. Šlus. Sic je to možná opravitelná věc, moc se mi do toho nechce. Možná si ho rozpitvám, pokud mi to nebude líto. Každopádně odvedl celkem dobrou práci, mazlík.
archiv/12. listopadu 2015
Arménie

 

Arménie

 

Arménie

 

Arménie

 

Tatev

 

Batak

 

Černé moře

 

Gruzie

 

Istanbul

 

Istanbul

 

Náhorní Karabach

 

Náhorní Karabach

 

Památník v Yerevanu

 

Srbsko

 

Srbsko

 

Tatev

 

Tatev

 

Tatev

 

Tatev

 

TbilisiHouse, Gruzie

 

Trab(l)zone

 

Trabzon

 

Kdesi v Turecku

 

Mezi políčky

 

 

Ünye

 

Někde v Yerevanu

 

Zvartnots

 

Zvartnots

 

Zvartnots

Ještě pořád často a s láskou vzpomínám. Příští destinací je pro nás Skandinávie. Máme ale „malé“ komplikace. Tak uvidíme, jak to dopadne.  Byla by to o něco kratší cesta, ale hlavně zase úplně jiné prostředí a ráz krajiny, což je to lákavé ♥. Jen mám trochu strach ze zimy. Nu což. Uvidíme.
Asi bych konečně už mohla sepsat ty letošní prázdniny s tripem kolem celé naší zemičky. Už to začíná být trapný a filmy dávno vyvolané i digitalizované mám.  Takže je to vlastně čím dál tím trapnější a trapnější…holt to zraje a zraje, až si nakonec nebudu nic pořádně pamatovat :D.
Na závěr ještě trailer na dokumentík, který byl promítaný na naší veselé absolventské výstavce, promítačce a chlastačce na lodi Cargo Gallery.  Vlastně už jsem ho taky sem dávno mohla dát, ale mám problém s autorskými právy k jedné skladbě použité v něm. Sic došlo ke komunikaci, nakonec ze strany interpretů najednou ticho a já nevím, jak si to vyložit. Taky ještě cca od chvíle, kdy jsem závěrečnou práci obhájila před porotou samozřejmě plánuju malé úpravy a dolaďovačky. No, to jsem na sebe teda zvědavá…

Užívejte každého slunečního paprsku. Je to jako droga.
Pac & Pěstí Metteorwa

Napsat komentář