Letošní masopust jsme proseděli s uzlem ve strahovském pivovaru na zabíjačce. Ten minulý jsme se ale kousek prošli s průvodem na Malé straně. A já jsem fotila a fotila…a pak se stala taková vtipná věc. Odešel mi disk v počítači a několik nejnovějších sérií nebylo zálohovaných. Ještě. Přitom já jsem takovej poctivec zálohovací, ale tentokrát došlo na průser, kdy mi současně vypověděly ještě navíc tři paměťovky. Vážně štěstí. Jsou tedy fotky, o které jsem přišla naprosto nenávratně. Ale co se dá dělat. O fotkách z masopustu jsem například byla přesvědčená, že prostě nejsou. A ony jsou. Holt jednu z karet jsem příliš nezkoumala, tyhle fotky mi ani nepřišly nějak extra důležité. A po roce, jako by se samy přihlásily. No…letošní masopust byl sedací, žrací, mrznoucí a nefotící. Ten minulý, ten byl takový, jak ho mám vyfocený…(po průvodu jsme se přežrali a asi i ožrali, s uzlem už se jen usrkává, nebo maximálně upíjí).
Rubrika: Články
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.
Jo. Mám v tom už bordel. Sic jsem podnikla několik málo kroků k tomu, abych v negativech neměla binec, je to holt mravenčí práce. Skončila jsem tedy u nakoupení lepících štítků, abych je měla aspoň popsané. Jsem to ale pracant. Mám teď sice neprůstřelnou výmluvu, protože toho moc nenaspím, od té doby co jsem „shodila buben“. A i když uzlíček je hodný jak jen to může zvládat, není pořád ještě moc času na podobné „radovánky“. Šestinedělí prostě neni prdel. Aspoň už nějakou dobu nemám paranoidní obavy z toho, že mi upadne pánev pokaždé, když si potřebuju kejchnout.
Návratový článek po měsících mlčení jsem si představovala trochu jinak. Nejdřív však musím dostát povinnostem. Událo se toho totiž hodně a i to, že jsem se nechala zlákat k recenzi za úplatu s tím tak jako tak souvisí. Když už totiž nemáme být jen dva, ale tři…člověk tak nějak začne hnízdit a velebit. K tomu patří i něco pěkného na zeď.
Stále i v mrazech jsem s sebou tahala „prakticu“. Bohužel i v době, kdy teploty klesaly celkem dost pod nulu, což se podepsalo trochu i na filmu. Je poprvé, co jsem si nechala film digitalizovat v labu, protože můj domácí chudáček na to nějak nestačil. Nedopadlo to špatně. Holt je ten film trošku podchlazený.
Vlastně kecám. Je tam i pár cvaků z Prahy. Jarních. Ze všech sil jsem se snažila vyhnout klasickému jarnímu klišé s kytkama. Zase ne zcela úspěšně. Ale co už, tentokráte černobíle a Zenitem. Je krásně pod perexem. Tak čus.
//archiv 11. května 2015
To už je zas doba. Jen tak mimochodem, fotila jsem tehdy pouze na film, protože jsem zapomněla paměťovku do Nikonky. Teď hodně fotím spíš na film, protože jsem líná. Od té doby jsme se na tomhle kouzelném místě ve stejném složení setkali ještě jednou. A i pár cvaků z toho mám, na někdy příště.