2023 – rekord pokořen

2023 je po více než patnácti letech první rok, kdy jsem se nedokopala ani k jednomu jedinému příspěvečku. Moc mi to nevadí. 2023 pro mě nebyl moc příjemný, ještě že je po něm. I tak se tvořilo a fotilo a v přetrvávající lenivosti (a částečnýmu přesunutí pozornosti více k sockám), si 2023 zaslouží aspoň svoje neokecané vizuální shrnutí…

Zuz

Někdy už za lehkého občas tepla jsem měla po letech letoucích takovej jako fototestík. Moc často tohle nedělám, ale je to zábavný a milý a snad v čase budoucím bude víc příležitostí.

– směska –

Největším parťákem hlavně v první polovině roku jako obvykle Nikon FE. Trochu ale mám pocit že začíná zlobit, tak uvidíme, co ten poslední film co je v něm, u nějž jsem měla pocit, že už se neodvíjí jak má a konec se zlehka blíží, tak bude možná lepší ho vyndat a dát vyvolat a uvidíme. No, to už jsem si říkala tak tři až čtyři měsíce zpátky. Asi bych se měla hecnout.

výtažek z ATYPu

Maličký výtažek z krasojízdy s ATYPem. Jak to bude letos nevím, režim se dost změnil a dohadovat vhodné termíny bude o dost těžší.

♥♥♥

Jedna milá a těhotná návštěva. Kdysi jsme spolu fotily opakovaně. Teď už je to venku a je to zdravý.

– léto –

Výtažek z horkýho léta, kdy je všechno mazlavý a lepivý, nebo jinak dráždivý. A voda ukápnutá na chodník syčí a čubce se nechce chodit ven.

– svatba v září –

Tou dobou se mi dostala zpět do ruky příruční kino-kompakto hračka na běžné používání. Na takovéto domácí foceníčko úplně nejlepší.

Čep & Pec

Čep & Pec na konec. Stále stojí, nový kafe voní a pivo teče. Odnedávna dokonce už od rána. Mechárko prosperuje, na stěně máme nově logo a v etiketách jsem už beztak dávno ztratila přehled.

Tak to by bylo. Teď si zvykám na dvě nový práce, protože i Pípa už odešla do školky. Chodím do malýho muzea, tam se už po týdnu dost nudím, ale vždy je potřeba dva za sebou. Pak je jeden volnej, tak jdu do velkýho muzea kde bolí po týdnu nohy tak, že je člověk celej rozvrzanej až by si je nejraději ukousal. A tak pořád dokola. Schválně za jak dlouho mi z toho bude hrabat. Těším se na první jarní vůně. Zima prostě není nic moc pro mě. Ta námraza na kočičích hlavách mě vyloženě vytáčí. Co se dá dělat. Za týden hory, tak snad se vrátíme se všema končetinama na svém místě – když jsem lyžovala naposled, opět to skončilo vykloubeným kolenem. V tu chvíli jsem se zařekla, že lyžovat už nikdy NIKDY nebudu. Napálit to sáňkama do stromu je totiž o dost větší sranda.

Pac & Pěstí Metteorwa