Po školním roce na Orange Factory a úspěšných (a stresujících) přijímačkách na Hollarku, bylo fajn strávit aspoň pár dní v naprostém klidu. Pod Třemšínem.
Sem jsem jezdila do naší boudičky už jako mimino. V podstatě moje naprosto první vzpomínka v životě je právě z budky a lesa. I když nedám dopustit na Malou stranu, Brdy jsou Brdy. Ani moc vysoko, ani moc nízko. Tak akorát. Čistý vzduch, který chutná, neustále vyhrožující bouřka, která se vám ale nakonec téměř vždy vyhne. Když se nevyhne, máte z toho zážitek na celý život, obzvlášť ve stařičké budce. Bouřky tu bývají kruté. A spát se nedá, když plechovou stříškou už začíná trochu zatékat, z levé strany škrábe šípek a na pravé slyšíte kymácení majestátního smrku, převyšujícího všechny stromy v blízkém okolí. Hlavně, ať na nás nespadne…nespadnul. Blesky zde obvykle zasahují spíš obrovské modříny. I ty břízky jsou tu nějaké větší, než znám odjinud.
Studánek s pitnou vodou je tu hned několik. Kdysi totiž na Třemšíně žil drak a všechny ty studánky jsou jeho vyvěrající krev. Koupání jsme měli obstarané v ledové Vlčávce.
Třemšín sice není nejvyšším vrchem Brd, ale je po něm pojmenovaný celý mikroregion. Bohužel, rozhledna je už mimo provoz, lézt na ni je opravdu na vlastní nebezpečí. Co se taky dá čekat od rozhledny stlučené z pár klád a klacků, která už má pěkných pár let služby za sebou.
Bohužel jsme nepotkali žádné jeleny, jen v noci troubením postrašili plavčíka. Když padne tma, jsou odvážnější a přiblíží se i k budce dost na to, aby vám šel mráz po zádech. Přece jen, už je to tu lehce rušnější než kdysi, ty doby, kdy nám pravidelně přes cestu přeskakovaly laně, jsou asi pryč. Stejně, jako když se tu stromy kácely ručně a dřevo se sváželo s koňmi, kteří se chodili pást před Budku a drbali se o její stříšku.
Když jsem byla malá, mířili jsme jako vždy na vrh Třemšín vyžrat co nejvíc borůvek, strmou cestou, kterou asi nikdo moc nezná, protože není značená. Vlastně to ani není cesta. Tehdy se jen kousek před námi, po strmém kopci, přehnalo divoké stádo jelenů. Mohlo jich být klidně patnáct, dvacet. Měli jsme všichni docela v kalhotách, protože z té masy a dusotu šel docela strach. Není to jako v Zoo.
A tak jsme potkali jen ještěrku, skokana hnědého a ropuchu. A taky spoustu krav, když jsme se vzdalovali od Budky. Nejčastěji jsme se vzdalovali za jídlem a pivem.
Není nic krásnějšího, než když se potácíte několik kilometrů noční krajinou bez vlastního světla a kromě hvězd vám po stranách cesty svítí světlušky, abyste se neztratili.
//archiv 15. července 2013
Do brdských lesů se pravidelně vracíme. Je tam pořád krásně a ještě dlouho tam krásně bude. Jen ty ladné skoky laní přes asfaltku mi chybí.
Pac & Pěstí Metteorwa
