Vzpomínka na trénování před cestou do Arménie…
Podnikli jsme první větší výlet, abychom se s motorkou lépe seznámili a ověřili si, jak moc velký opruz motorkaření je. Není to taková hrůza, čekala jsem to horší – obzvlášť bolest prdelní. A zkusím to tak nějak shrnout, jinak než obvykle. Takovej pokus. A taky samozřejmě neochudím o fotky, které najdete níže. Juch.
Je krásný den. Moc krásný. Motorka je plně naložená a v turistickém centru na Malé straně budí rozruch.
Přes všechnu snahu vyrážíme mnohem později, než bylo v plánu.
Z Prahy se vymotáváme dlouho, jako by byla zasekaná permanentně, je teprve čtvrtek.
Spěcháme.
Zastavujeme pouze kvůli tankování, jednou kvůli menšímu převlékání s tím, že si dáváme napůl obloženou housku. Máme před sebou kolem 500Km.
Už padla tma a začíná se ochlazovat. Je devět večer. Už snad hodinu pozoruju Plavčíka přede mnou, jak kroutí hlavou.
Cítím průser.
Zastavujeme na osamělém odpočívadle.
„Co se děje?„
Navigace si tak nějak nepozorovaně přepočítala cestu. Místo toho, abychom v tuhle dobu dorazili do kempu, zbývá nám ještě minimálně 100km cesty navíc.
S opravdovým „nadšením„, utahaní po 500km dlouhé cestě prakticky bez oddychu, pokračujeme dál. Nemáme jinou možnost.
Do kempu dorážíme promrzlí, pár minut před půlnocí. Tak hladový, že už hlad necítíme.
Kemp je pochopitelně zavřený. Motorku parkujeme zvenku u recepce ke stojanu na kola a začíná velké stěhování.
Kemp nemá bránu, ale závory, není problém se prostě „zakempit“ bez dovolení. Na klice zanechávám vzkaz na listu vytrženém ze sešitu.
„We are at camp. We were fucked up and really exhausted and you were closed. We are sorry. We will come here at the morning. That motorcycle is our.“
Ani nevím, jestli to bylo správně, srozumitelné však určitě. Chlapík co s námi vše druhý den vyřizoval byl v pohodě, usmíval se, a zadarmo mi udělal kafe. Moc dobré.
Onen zoufalý, téměř nečitelný vzkaz s dírou uprostřed, měl položený na stole.
Vyrážíme tak akorát, kolem jedenácté. Je krásně a teplo. Za chvíli zastavujeme na jídlo. Kromě včerejší „housky na půl“ jsme nic nejedli. Večer jsme si dali jen chýňské pivo v petce, zdravotní líznutí slivovice a pár balených cigaret.
Jsme již v Polsku a dáváme si jakousi obdobu špízu.
Vyrážíme dál.
Zastavujeme na malinké pumpě kvůli tankování.
Po natankování motorka nestartuje. Ani neškytne.
Po chvíli napětí je chyba přiřčena omylem stisknutému tlačítku vypnutí motoru. Je to jakási pojistka při bouračce, pokud máte čas reagovat, je lepší jedním stiskem vypnout motor a v podstatě seskočit.
Po zapnutí motoru se nic nelepší.
Motorka nestartuje, jen párkrát škytne. Tentokrát už začíná problém, tak po sobě štěkáme kdo za co může.
Nakopáváme motorku za pomoci a auta obsluhy pumpy.
Vyrážíme dál s vírou, že motorce, respektive baterce uškodila chladná noc – jistě bylo kolem mínusu – a jízdou se zase v pohodě dobije.
Projíždíme jakýmsi polským městem, blížíme se k velké křižovatce.
Motorka chcípá. Nestartuje, ani neškytne.
S velkou námahou tlačíme motorku aspoň na chodník. Plně naložená je opravdu těžká.
Začínají telefonáty. Původnímu majiteli motorky, našemu mechanikovi, kumpánům, kteří vyrazili o den později než my.
Do toho pro změnu mně ještě volá šéf, ohledně změn ve směnách. Zrovna vyhodil jednoho z brigádníků, protože se začaly ve velkém ztrácet v čajce peníze, s poměrně jasným podezřelým.
Plavčík mě zanechává čekající u motorky a odchází k benzínce, která je na dohled, sehnat místního mechanika.
„Páni na motorke, dóbre!“
Kumpáni jsou naštěstí 20Km za námi, mohou nás přijet „vyzvednout„.
Mechanik na telefonu má hotovou nejpravděpodobnější diagnozu. Alternátor v čudu. Nedobíjí baterku. Není z čeho startovat. Před cestou vše kontroloval, i ten alternátor měřil, to však neznamená, že se nemohl cestou rozbít.
Místní mechanik nemůže pomoct. Náhradní díl, který potřebujeme nemá a jen tak ho sehnat nemůže, trvalo by to několik dní. To si nemůžeme dovolit.
Přijíždějí kumpáni. Opět rozebíráme „kapotu“ motorky, aby bylo možno připojit startovací kabely.
Vše se daří. Jakmile Plavčík montuje horní díl zpět, motorka chcípá. Vše jedeme znovu.
Jen tentokrát musím držet plyn a túrovat motor, aby to nechcíplo, mezi tím Plavčík montuje vše zpět.
Vyrážíme.
Bohužel však dorážíme do Leby opět s velkým zpožděním. Kolem desáté. Teploměr v autě kumpánů ukazuje -3°c. Žádný kemp není v provozu. Přespáváme jen tak v parku.
Ráno zjišťujeme, že jeden z kempů, vedle kterého jsme si nakonec ustlali v podstatě ještě neexistuje, teprv se staví.
Ale stejně tak kousek dále je jiný kemp, který sotva otvírá. Tam se hned stěhujeme.
Nastává vytoužený den, slunečný a teplý, koupeme se v lebských dunách a smáčíme nohy v ledovém Baltu.
Večer koštujeme místní piva, z čehož vzešla malá síň slávy pro nejlepší piva.
V neděli je zase čas vyrazit. I přes komplikace s nestartující motorkou dorážíme v pořádku zpět do Prahy. Uf.
/archiv, 17 dubna 2015, metteorwa.blog.cz
