Ach Camargue!


No, nevydržela jsem to. Prostě si potřebuju dáchnout, tak si napíšu článek a zavzpomínám si na příjemné chvíle v nádherném Camargue. Všechno bude fajn. Fakt.
Fotky už mám připravené cca měsíc, vlastně spíš víc než měsíc, ale čas prostě nebyl (ani teď zrovna ještě moc neni). A tentokrát budu více psát a dám snad i nějaké tipy, kdybyste se třeba někdy chtěli taky vydat na tohle nádherné místo.

Cestou do Camargue jsem si splnila takový malý dávný sen. Jedná se o přírodní park v jižní Francii, spadající do oblasti Provence. Jeho menší část je také právoplatnou rezervací. Není tedy zas tak daleko, takže cena cesty je únosná, ač docela náročná – časově, cca 20-24 hodin. Nás každého stála 2000,-. To byla ale nějaká akce, normální cena pro jednoho se pohybuje kolem 4000,-.
Jeli jsme autobusem a několikrát přestupovali (3x). Také nutno podotknout, že cena cesty uvedená výše se vztahuje pouze k blízkému Nimes (1 přestup). Dále jsme pokračovali obyčejnými příměstskými linkami. Ty však svou cenou moc nezaskočí, vycházelo to na cca 5 éček na jednoho, na jeden autobus. Abych to shrnula, jeli jsme s jakousi cestovkou z Prahy do Nimes a cestou jednou přestupovali. Dále jsme v Nimes přestoupili na obyčejný linkový autobus do Arles, no a v Arles nastoupili na další, přímo do Saintes Maries de la Mer.
Z Nimes mám fotky jenom ze zpáteční cesty, takové dvě momentky. Z Arles mám zase fotky naopak ze začátku.
Což se týče bydlení, samozřejmě jsme byli ubytovaní v kempu. V Saintes Maries de la Mer jsou hned dva, my jsme si vybrali ten, co je blíže parku. V podstatě s ním sousedí. Je tedy potřeba ale počítat s malými komplikacemi.
V Camargue to fučí. Strašně. Už při stavbě stanu je tedy nutno s tímhle počítat a udělat nějaká opatření, jinak dopadnete jako my první večer, když pršelo. Fičák totiž způsobil to, že stan vážně vypadal, že i s námi odletí a také v důsledku neustálého náporu větru a „slepení“ jeho dvou vrstev částečně z jedné strany promokl. Nebyla to žádná tragedie, ale je dobré s tímhle počítat předem a hned při stavění vypozorovat, odkud vítr fouká nejvíc a přizbůsobit tomu „vázání“ stanu.
A s větrem je spojeno dalších pár nepříjemností – bez větrovky tam nejezděte. Prostě ne. Cokoliv s kapucou a klidně i kulich co zabrání nafoukání do uší a následnému uchabolu se počítá jako velké plus. My sice byli v Camrague na konci Dubna, takže nemůžu soudit, jak to tam vypadá v sezoně, ale doporučuji stejně jet mimo ji, abyste si to tam mohli užít bez návalu lidí – i v Dubnu tam nebylo zrovna prázdno.
S větrem se váže další věc – v Camargue svítí sluníčko. Hodně. I přesto že jsme většinu času trávili v bundách, někdy i s mikinami, v podstatě bylo teplo. Ovšem neustálý vichr vás logicky neustále připravuje o vrstvu tělesného tepla. Tím se ovšem nesmíte nechat zmást. Fičák vám sice odfoukne teplíčko, ale rozhodně neodfoukne kůži pálící sluneční paprsky. Myslete na to. I v Dubnu se v Camargue bez opalovacího krému neobejdete. Nebo jo a budete ošklivě spálení, i když třeba jenom na hřbetech ruk nebo obličeji.
Není také na škodu vzít si sebou věci na vaření a také nějaká trvanlivá jídla, co si tam můžete uvařit (těstoviny apod.). Je to dobré jako sváča při výletech do parku a ušetříte peníze. Čímž se dostávám k další důležité věci.
Pěšky si Camargue prostě neprohlídnete. Při první tůře jsme ušli 30Km a doplácali jsme se jen k prvnímu majáku. Pokud chcete Camargue skutečně vidět, půjčte si kola. V městečku s tímhle samozřejmě počítají, navíc vám nepůjčí žádné srágory, ale kvalitní horská kola, která zvládnou i ty nejhrbolatější cesty.
Na kolech jsme další den tedy ujeli cca 80Km, možná o pár víc. Upozorňuju, že pro necyklisty, jako jsem já, je to očistec. Minimálně půlku okružní cesty do vás fouká protivítr a neskutečně vás zpomaluje a unavuje a pohodlnou asfaltku si taky zas tolik neužijete. Nebudu lhát, vážně jsem po tomhle výletě byla na sračku. Na kole asi od 15-16 prakticky nejezdím a pak najednou takováhle bomba. Navíc mám problémy s koleny (jedno mám i vyhazovací). Samozřejmě jsem taky byla zatížená několika kilovým baťohem, díky foťákům. Postě jsem si tak trochu sáhla na dno – několikrát. A následující dny mě Plavčík na vzdálenosti delší než 5-10 Km musel vláčet jako krypla.
Existuje ještě jedna věc, kterou byste si rozhodně neměli nechat ujít, a to je projížďka na koni. Camargští koně jsou stejně s černými býky a plameňáky místním symbolem a Camargue z koňského hřbetu je ještě o něco krásnější. Na výběr máte až závratné množství stájí, které tyto služby nabízí. My jsme navštívili stáj druhou nejbližší. Pro jednoho vyšla vyjížďka na tři hodiny na 40 euro, což je dle mého opravdu málo. O koně navíc bylo hezky postaráno a díky mnoha a mnoha zákazníkům měli dostatek pohybu a vždy když přišli zpět, čekala na ně odměna v podobě spousty sena.
Hlavní kovboj byl taky frajer. Nejdřív nás označil na taliány a když se dozvěděl, že jsme Češi, nadšeně skandoval „Žihlava!“. Tím měl pravděpodobně na mysli Jihlavu a jeho výlet právě k nám měl asi něco společného s koňmi.
I přes jazykovou bariéru (ano, Francouzi, zvlášť v malém městečku, opravdu anglicky nemluví/nechtějí), jsme se dokázali v pohodě domluvit. Plavčík jako nejezdec dostal klasického koníka Vlezdoprdeláče, který se nestaral o nic jiného, než aby byl vedoucímu koni hned za zadkem. Když jsem já přiznala, že tak trochu jezdím – tzn. vozím se – vyfasovala jsem největší Lemru z celé stáje. To totiž ten kovboj ke mě přiběhl s klackem a něco francouzsky žvatlal. Rychle mi došlo, co tím má asi na mysli.
Většina zákazníků totiž na koni kolikrát sedí poprvé v životě a jeden, co pravděpodobně umí aspoň pobízet, se hodí na to, aby vzal na procházku Lemru, kterému se nic nechce. Ale kůň co nemá pohyb, nemůže být zdravý. Ovšem tomu mému bylo potřeba trochu pomoct klackem. Nejednalo se ovšem o žádné bičování. Stačilo poklepat na zadek, když bylo potřeba. A to bylo potřeba pořád, protože bez klacku se Lemra ani nehnul.
První hodinu jsme jeli pouze dva s průvodkyní, později jsme se připojili k větší skupině. To byla velká sranda. Když jsme totiž byli ještě sami, hned jsem si mezi neustálou snahou udržet toho svého miláčka líného v pohybu všimla, že vedoucí kůň asi nemá moc náladu a zlobí. Když pak průvodkyně sesedla a chtěla Plavčíkovi upravit třmen, možná jindy hodný kůň využil situace a okamžitě zdrhnul. Můj Lemra to bral v klidu, ale Plavčíkův Vlezdoprdeláč byl naprosto nešťastný. Mezi hlasitým řehtavým pláčem a voláním vedoucího koně zpátky různě poskakoval a vypadal že Plavčíka (totálního nejzedce), brzy snahou dohonit uprchlíka shodí. Naštěstí Plavčík se zachoval jako chlap a místo strachu a hysterie že možná bude po něm, koně zvládnul udržet a mezi tím uklidňovat a utěšovat. Navíc díky dočasnému vzdálení vedoucího koně se Lemra i párkrát uvolil naklusat, a šlo mu to pěkně.
Jinak, zvlášť pro nejezdce, úplně stačí i ta jedna hodina. Tři hodiny už jsou opravdu jenom pro fajnšmekry, protože jet/sedět na koni opravdu není leháro.
Navštívit můžete i Ornitologický park nebo Muzeum Camargue. Muzeum bylo bohužel v době naší návštěvy zavřené. Ale Ornitologický park byl fajn. Celkově nás tahle sranda vyšla na jednoho na 7000,- s sebou v eurech, plus 2000,- cesta do Nimes. Měli jsme zabalené i nějaké to jídlo, ale každý den jsme v různým sámoškách nakupovali jídlo/vína/piva, zaplatili jsme si pronájem kol na tři dny, vyjížďku na koních na tři hodiny i vstup do Ornitologického parku, lístky na autobusy na cestu tam i zpátky, ubytování v kempu a samozřejmě nám zbylo i na nějaké dárečky domů.
Camargue je nádherné místo, doufám že se někdy vrátíme. Úplně jsem si ho zamilovala.
//archiv 28. června 2014


A pro osvěžení pár barevných…

Ano, žiju. Abych ve stručnosti na úvod vysvětlila děsivou neaktivitu za poslední dobu – zkouškové. Asi není třeba moc vysvětlovat. O tom se rozepíšu, až budu mít za sebou úplně vše. Na jeden předmět (OVI – Ovládání Interaktivity – programování ActionScript3 – smrt) jsem si musela zažádat o náhradní termín. Počítala jsem se Zářím, ale bohužel, už ve středu. A ta zkouška, plus odevzdání všech úkolů, které jsou poměrně těžké…to prostě fakt neni prdel. A do toho právě máme praxe (jak jinak než navrhování, kreslení a programování jednoduchých ťukacích her pro malé děti, až do 4. 7., neee ). Už toho mám dost. Fuj.

Ale tak na uvolnění jsem si tedy utrhla čas aspoň na těch pár barevných zenitových výcvaků z Camargue♥.


Docela mě mrzí, že jsem ještě nenapsala ten velký článek s hlavní černobílou digitální sérií (ano to je ten výše 😀). Těším se na to jako malá holka, a taky to začíná komplikovat fakt, že jsme se z nádherného Camargue vrátili už na začátku května a od toho už uběhla dlouhá doba. Zážitky už jsou tedy méně čerstvé. Snad se u fotek lépe rozvzpomenu. Holt prostě nebylo kdy, takový článek opravdu vyžaduje hodně, hodně času, úsilí a péče – na to nebyl čas.
Nuže, aspoň ty analogové barevné. Je to focené na Fuji dvoustovku. Ještě mám v záloze fotky na druhý Zenit, černobílé, jenže kupodivu (doopravdy mě to překvapilo, čekala jsem opak) jsem film úplně nedofotila. A už vůbec ty náhradní filmy, co jsem měla s sebou. Tak příště.
Samozřejmě nechybí úsvit na pláži, nějaké krajinky, vzácná květena, růžový plameňáci, růžový mraky a super klišé červené conversky na pozadí moře, pocákané blátem – byli jsme ten den na vyjížďce na koních…
 //archiv 27. června 2014

A černobílý Zenit na závěr, jen pár momentek ♥


S odstupem času se mi ještě víc stýská. I po tom sžírajícím mistrálu, kterým je zvlášť Camargue a jeho okolí pověstný. Rozmazlili jsme se ale motorkou a Armeníí, tak plánujeme zase spíš něco většího…a o dost dražšího, byť ne tak dalekého. Vždycky mě ale stejně láká se vracet ♥

Pac & Pěstí Metteorwa

Napsat komentář