Bylo nebylo, proběhla mi taková škatulata s foťákama. Po tom, co mám uvolněný, tzn. nedošroubovaný Nikon FM a jsem neschopná zajistit mu doktora, neodolala jsem v Analogue Nikonu FEuž na začátku léta. Stejný má i NatyAgi – to je prosím maskovací přezdívka. Často spolu venčíme čokle. No, a rozdíl oproti FM je, že FE má i automat. Tedy, aby bylo jasno, k plnohodnotnému provozu závěrky potřebuje baterky. Myslela jsem, že mi to bude vadit, ale nakonec mě to nijak neomezuje, i když automat moc nevyužívám – maximálně občas prostě z lenosti (mmchdm – bez baterek FE funguje pouze na Bulb, nebo nouzovku M90 – manuální devadesátina???). Bohužel, NatyAgi si ten svůj trochu rozbouchla – to mělo za následek pravděpodobnou nespolehlivost autorežimu. No, tak jsme si ty foťáky vyměnily. Ten můj původní sice není tak hezký (klasický černostříbrňák), ale NatyAgi to asi neva, bez autočasu si je nejistá. A tak se mi dostal do ruky ten původně její (sběratelsky cennější celočerňák). Sice je ochuzen o automat, s baterkami ale všechny ostatní časy šlapou, jak mají.

Tenhle negativ z mé oblíbené „lomojednorázovkynanásobnépoužití“ mám uložený jako Velikonce. A to i přes to, že se tam zjevně nemihla ani jedna jediná pomlázka nebo kraslice. Jsou to jen lesy a louky, kluci a čubka, květy a voda a čerstvé jarní slunce, které nás pomalu a velice nenápadně začíná opouštět. První nápovědou je ne chladivý, ale mrazivý stín.

Protože jsem byla hodná, udělala jsem si na Vánoce radost – dost na tom asi závisí moje brigádničení v Analogue, on když to má člověk pořád na očích, holt ho to láká. Takže, konečně jsem si pořídila trochu, lehce, „tak nějak„, sofistikovanější hračku, než je Zenit nebo Praktica. Asi není překvapující, že jsem sáhla po Nikonu (konkrétně FM), páč to má v mém případě ohromné výhody – třeba to, že můžu libovolně střídat skla, co mám na digi Nikonku (mám v nich „investici“ slušných pár tisíc žejo)…a to je prostě boží.

Shodou okolností se přihodilo, že jsem neplánovaně byla přes noc sama doma. Po hooodně dlouhé době. V předvánočním shonu jsem měla spoustu možností, jak nenadálou porci volného času využít. Měla jsem plnou hlavu toho, co je potřeba doma udělat a tak podobně – taky jsem teda mohla jít do postele, tam žrát nějakou prasárnu, koukat na seriály a pak opravdu tvrdě spát. A pak jsem na to hodila bobek a vytáhla plátno, co jsem dostala tenhle rok k narozeninám. Taková příležitost se totiž asi moc často opakovat nebude. 

I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka. 

Zdravíčko. Dlouho jsme se neviděli což? Jo, neni to vtipný a já jsem jenom líná. Ale touha cpát někomu svoje fotečky vždy nakonec zvítězí, a že jich je. Léto bylo krásné, trochu hektické a svatební a přelom srpen/září nám vyplnila svatební cesta po Balkáně. Balkán je boží. Brdy a Balkán, stará, prastará láska k nové. Mně se vlastně líbí skoro všude, kam se vrtnem, všude se dá něco najít. Kromě Maďarska. Maďarsko je velký špatný, sorry jako. Už podruhé nás Maďarsko sralo. Škoda, až je mi ho skoro líto. Ono tak vůbec je poslední dobou hodně věcí velký špatný, ať je to kundovaný, nebo zmrdovaný. A tak rovnou na úvod, fotka z demonstrace na Malostranském náměstí…pamatujete vůbec? Stejně to nepomohlo a hlavním tématem se stala malá blbá petka. Fňuk.

Tak hurá, ruce pryč od toho…

 

Demonstrace na Malostranském náměstí

Oukej. Tak se mi ty rozestupy prodlužujou. Ovšem máme teď hodně práce, třeba s veselkou a tak. Snad už bude brzo po všem, zbývá už „ne moc“ času a pak to bude velká úleva. Jen teda se chci snažit fakt psát častěji. Ve svý hlavě jsem vtipná a výřečná jak Soukup, a večer když můžu v klidu začít „něco dělat„, nechci dělat vůbec nic. Jenom se mi honí v hlavě desítky myšlenek, představ, obav a tužeb. Mám v tom pak takovej emoční bordel, že nakonec nedělám prostě nic, protože mě jednoduše vyčerpá už jen ten shon, co v hlavě mám. Doufám že se to zlepší. Všechno se teď točí hlavně kolem tý veselky, furt je potřeba něco zařizovat a vymýšlet, aby všechno klaplo a já to prostě nesnášim, nebaví mě to. Fakt nejsem moc vdávací typ – já se sice těšim, ale mám fakt kliku že Plavčík se naopak v „těhle věcech“ vcelku vyžívá, tak to snad nebude fiasko. Už zbývá jen něco kolem dvou týdnů a já ani nemám došitý šaty, třeba. Jo, to bude ještě sranda. Ještě že máme ty Brdy…Jinak už bych asi plnou palbou najela kočárkem do lidí. Nebo aspoň objela Leštěnkovi ten jeho nablejskanej mercedes. Aspoň konečně taky prší ♥.

Bohužel se mi nedaří dodržovat „pseudopředsevzetí“ aspoň jednoho příspěvku za měsíc. Duben jsem teda projela, byť je to těsně. Má to své velké mínusy, nebo plusy, co já vím – prostě častěji to asi teď a v nejbližší době prostě dávat nebudu. Ale fotím celkem dost, i když ne a ne nic pořádného. Jako promyšleného, uměleckého, a tak vůbec. Za to jsem ale zase víckrát popadla Nikonku, aby nebyla odstrčená oproti všem těm analogovým stařešinám. Jo, a co jsem to vlastně chtěla? Jasně, plusy a mínusy a kecy. No, jde o to, že pak nemůžu dávat do kupy kratší a stravitelnější příspěvky, místo toho jedu bomby na dlouhym bordelu, ve kterym mám sama zmatky. Přeju dobrou chuť. Po pokusu o přemýšlení jsem se usnesla, že ukážu i Uzla, byť decentně…to je ovšem asi o úhlu pohledu, co znamená decentně :D.