Konečně mám první vlaštovky z nový hračky. Miluju ty chvíle kdy náhodně nacházím ještě nevyfocené filmy a klepu se z toho radostí. Takhle to bylo i s tímhle Ilfordem. Teď pokračuju s náhodně zapomenutou portrou od Kodaku.
Já už fakt dlouho přemýšlím nad skutečně plánovaným a vymazleným focení na film. Nějak mi to zatim nevychází. Sem neschopná. A líná. Snad mě to s jarem přejde. Tě pic.
Tak to bývá, když si člověk pořídí novou hračku. Navíc se vejde do kapsy (ok, ne do takovejch těch minikapsiček na prd), k tomu je to digi, takže stačí větší karta a nejde jinak než cvakat každou kravinu. Hrát si se starým známým, jako by to bylo včera.
Začala jsem dost uvažovat o tom, že by to chtělo správně zarchivovat fotky co mám. Minimálně ty digi. Byť obecně zálohuju jak to jde, pixely nejsou to pravé ořechové a nikdy nebudou. Bohužel to není levná sranda.
Sic už jsem si zaplnila svoje letité album, má ještě hodně prázdných stran. To si žádá vyplnit. Ale timhle ne. To by za to nestálo. Snad možná kukátko, se svým kouzlem debilnosti. Muhehe.
Takovej ten skoropodzim. Dýně. Zbarvený hrušky. Zbarvený listí. Koně, slepice, psi a koza. Babí léto, teplo a dusno. Čas krmení. A hromady rajčat co voní tak sladce. Sladce jako vidle a kusy rozkládající se prasečí kůže. Pro slepice. Pro ty nejlepší vajíčka, špinavý od slepičinců.
Na zahřátí, když je ta kosa. A kluzko.
Jak to tak bývá, když mi přišlo více peněz, skončilo to samozřejmě tak, že jsem si koupila další foťák. Canon PowerShot SX150. Kdysi jsem měla „stotřicítku„, ale ta se stala obětí nehody. Tehdy mi to bylo dost líto, ale bylo mi jasné, že oprava by pravděpodobně vyšla na víc, než nový kompatík. Tak jsem to oželela. Ale inzerátu, kde se téměř ten samý ultrazoom (jen trochu novější, navíc skoro nepoužívaný) prodával za příjemnou cenu, jsem samozřejmě okamžitě podlehla.
Takže mám zase příjemnej foťáček na tužkovky, kterej se všude vejde. Navíc umí i pěkné video (moje ošuntělá Nikonka je taková ta už hodně zastaralá zrcadlovka, co neumí lajfvjů a už vůbec ne video), což se mi hodně líbí, kamerka co jsem používala na cestě do Arménie se ne vždy na vše hodí.
Tohle ráno bylo dost smutné.
Chvíli před absolutorním peklem (asi tak den-dva, pokud si to správně pamatuju), jsme byli na výletě. Na Orlím hnízdě. Konkrétněji někdy v Červnu. Přesně tak, já si to nepamatuju.
Co si ale pamatuju vážně živě je závrať. Orlí hnízdo nabízí opravdu dechberoucí výhled, na mě ale asi až moc dechberoucí. Neměla jsem daleko k tomu, abych v mnoha místech lezla po čtyřech. A to jsem se kdysi výšek ani moc nebála, ale nějak asi stárnu a bojím se čím dál tím víc všeho.
Mimo to jsme se občas jen tak courali a já si hrála s Prakticou. Akorát jsem si nedávno pořídila další. Tahle začala zlobit s filmem, tak uvidíme co ta nová 🙂
Jen tak mimochodem, na Orlím Hnízdě je pochopitelně fakt kosa. A maj tam fakt fajnovou polívku.
Přeju bezbolestné pokoukání.
Je to ostuda. Dodělala jsem školu, zorganizovala absolventskou výstavku s promítáním na lodi Niké, tedy Cargo Gallery, založila fa/unpage Disgrafig, pořídila si s Plavčíkem štěně, opustila čajku, cestovala napříč naší krásnou zemičkou, začala pracovat v Komunitním centru Kampa, fotila a fotila….a tady nechala mrtvo. Fujjeto.
Ale už jsem se zmátořila. Musím to napravit. A těch fotek…to bude na dlouhé večerní prohlížení, pokud si z milionů věcí co právě můžete dělat, vyberete čubrnění na moje cvaky.
Když tedy máme ten nový rok, ještě celkem čerstvě…a na péefko jsem se též vyprdla….aspoň si můžu zrekapitulovat, co jsem si víc než půlroku syslila v útrobách počítače a kinofilmů. Přeji příjemnou (NE)zábavu.
Dělám si srandu, to by ten článek měl kilometry. A protože je teď celkem kosa a minimálně v Praze se sametovej sníh rozpliznul…hřejivé čoklí fotky. Od minina po téměř vyspělou současnost. Bettyna, Něměcký krátkoststý ohař, princezna, popelnice a ukňouraná otravka ♥.
Netrvalo dlouho a samozřejmě jsem vyplácala další dva filmy. Fuji i Kodak Portra – můj oblíbenec. Velmi drahý oblíbenec :D. Musím se trochu víc poprat s expozimetrem, po zkušenostech se Zenitem mu na Praktice až tolik nevěřím, ale podle všeho bych měla. Sic ne každou druhou, ale pár fotek jsem musela expozičně doladit, protože jsem expozimetru nevěřila.
Jsou to jen další „jen tak cvaky“ a jarním kýčovinám jsem se jako vždy nevyhnula :). Už si ale na „Prakticu“ začínám úspěšně zvykat, tak se snad dokopu k něčemu zajímavějšímu…ale to asi až po Absolutoriích, jak to tak vidím…
Ať žije prokrastinace. Nač dělat důležité věci do školy, když můžu vztekle psát o pejskách, nebo skenovat nové filmy. Už aby byl konec, já tu školu začínám fakt bytostně nesnášet. Ze Zenitu jsem konečně vytáhla další černobílý film. Je to slušná směska všeho možnýho, ještě na mě trochu dýchá zimou.
Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takovýho může stát, ale stalo se. Doteď jsem z toho trochu na vážkách, ale na druhou stranu, výsledek neni až tak špatnej. Dvojitá expozice je známý pojem a tuhle srandu umí i spousta starých analogových foťáků. Ale Zeniti ne. Určitě tedy ne ty, co mám já (jo, jeden už je „po smrti„). Ale samozřejmě, dá se to i obejít. Pokud tedy chcete. Nebo jste bordeláři.
