Oukej. Tak se mi ty rozestupy prodlužujou. Ovšem máme teď hodně práce, třeba s veselkou a tak. Snad už bude brzo po všem, zbývá už „ne moc“ času a pak to bude velká úleva. Jen teda se chci snažit fakt psát častěji. Ve svý hlavě jsem vtipná a výřečná jak Soukup, a večer když můžu v klidu začít „něco dělat„, nechci dělat vůbec nic. Jenom se mi honí v hlavě desítky myšlenek, představ, obav a tužeb. Mám v tom pak takovej emoční bordel, že nakonec nedělám prostě nic, protože mě jednoduše vyčerpá už jen ten shon, co v hlavě mám. Doufám že se to zlepší. Všechno se teď točí hlavně kolem tý veselky, furt je potřeba něco zařizovat a vymýšlet, aby všechno klaplo a já to prostě nesnášim, nebaví mě to. Fakt nejsem moc vdávací typ – já se sice těšim, ale mám fakt kliku že Plavčík se naopak v „těhle věcech“ vcelku vyžívá, tak to snad nebude fiasko. Už zbývá jen něco kolem dvou týdnů a já ani nemám došitý šaty, třeba. Jo, to bude ještě sranda. Ještě že máme ty Brdy…Jinak už bych asi plnou palbou najela kočárkem do lidí. Nebo aspoň objela Leštěnkovi ten jeho nablejskanej mercedes. Aspoň konečně taky prší ♥.

Bohužel se mi nedaří dodržovat „pseudopředsevzetí“ aspoň jednoho příspěvku za měsíc. Duben jsem teda projela, byť je to těsně. Má to své velké mínusy, nebo plusy, co já vím – prostě častěji to asi teď a v nejbližší době prostě dávat nebudu. Ale fotím celkem dost, i když ne a ne nic pořádného. Jako promyšleného, uměleckého, a tak vůbec. Za to jsem ale zase víckrát popadla Nikonku, aby nebyla odstrčená oproti všem těm analogovým stařešinám. Jo, a co jsem to vlastně chtěla? Jasně, plusy a mínusy a kecy. No, jde o to, že pak nemůžu dávat do kupy kratší a stravitelnější příspěvky, místo toho jedu bomby na dlouhym bordelu, ve kterym mám sama zmatky. Přeju dobrou chuť. Po pokusu o přemýšlení jsem se usnesla, že ukážu i Uzla, byť decentně…to je ovšem asi o úhlu pohledu, co znamená decentně :D.

 

Za chvíli už to budou pomalu dva roky, co jsme Plavčíkovym služebákem projeli celou naši zemičku a vzali tak první léto čubku na pořádnej roadtrip. Celej příběh začal hlavně tím, že jsme vyjížděli poměrně narychlo. Nemohla jsem najít nabíječku na Nikonku a následně jsem to celé vzdala s tím, že budu prostě celou dobu fotit na film a bude to. Tehdy to byla moje první Praktica. Ta už je teď ve výslužbě, protože trochu zlobí, tak jsem si mezi tím pořídila jinou. 

Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.

Jo. Mám v tom už bordel. Sic jsem podnikla několik málo kroků k tomu, abych v negativech neměla binec, je to holt mravenčí práce. Skončila jsem tedy u nakoupení lepících štítků, abych je měla aspoň popsané. Jsem to ale pracant. Mám teď sice neprůstřelnou výmluvu, protože toho moc nenaspím, od té doby co jsem „shodila buben“. A i když uzlíček je hodný jak jen to může zvládat, není pořád ještě moc času na podobné „radovánky“. Šestinedělí prostě neni prdel. Aspoň už nějakou dobu nemám paranoidní obavy z toho, že mi upadne pánev pokaždé, když si potřebuju kejchnout. 


Už je to za námi. Vrátili jsme se už víc než před měsícem. Dát do kupy fotky nebylo nijak zdlouhavé – měla jsem je za jeden večer. Nepočítám-li fotky Zenitové, ty stále čekají na vyvolání. Zásadní brzdou pro článek nebyla ani lenivost, ani nedostatek času. Tak nějak mi přijde, že jsem to nevědomky oddalovala ze stesku. Ze stesku po Arménii a celé té cestě.

 


Po školním roce na Orange Factory a úspěšných (a stresujících) přijímačkách na Hollarku, bylo fajn strávit aspoň pár dní v naprostém klidu. Pod Třemšínem.


No, nevydržela jsem to. Prostě si potřebuju dáchnout, tak si napíšu článek a zavzpomínám si na příjemné chvíle v nádherném Camargue. Všechno bude fajn. Fakt.
Fotky už mám připravené cca měsíc, vlastně spíš víc než měsíc, ale čas prostě nebyl (ani teď zrovna ještě moc neni). A tentokrát budu více psát a dám snad i nějaké tipy, kdybyste se třeba někdy chtěli taky vydat na tohle nádherné místo.

Vlastně kecám. Je tam i pár cvaků z Prahy. Jarních. Ze všech sil jsem se snažila vyhnout klasickému jarnímu klišé s kytkama. Zase ne zcela úspěšně. Ale co už, tentokráte černobíle a Zenitem. Je krásně pod perexem. Tak čus.

//archiv 11. května 2015

To už je zas doba. Jen tak mimochodem, fotila jsem tehdy pouze na film, protože jsem zapomněla paměťovku do Nikonky. Teď hodně fotím spíš na film, protože jsem líná. Od té doby jsme se na tomhle kouzelném místě ve stejném složení setkali ještě jednou. A i pár cvaků z toho mám, na někdy příště.