S prvním snížkem nadešel čas na druhou část letních výcvaků, konkrétně ze Slovenska. Bylo tam krásně. A hlavním parťákem Lomography Simpleuse mnohorázovka.
Štítek: černobílé
Tak se mi to klasicky zase nakupilo. Léto je fuč, začalo být blátivo, sem tam i lezavo a navíc už i covid se vrátil z prázdnin. Na Malou Stranu je poslední dobou občas smutný pohled. Téměř každý den vidím další zavřený podnik a spousta z nich už asi neotevře – a spousta z nich vůbec nejsou ti, co by si to zasloužili. Bohužel velká část z nich jsou obchody, co pamatuju už pětadvacet let. Je to trochu depka. Pozitivní ale je, že ta nekompetentní blekotající nicka už fakt jde pomalu ke dnu. A tak si zde odložím pár letních romanťáren, Slovensko si schovám na příště.
I přes to, že Uzel má svůj krasohledovej foťáček, funkčnímu se samo nic nevyrovná. Digi mi nepřijde úplně použitelnej, tak na poprvé to vyšlo na analogovou vícepoužitelnou jednorázovku a fomapan – ona velká výhoda týhle hračky je, že když se s tím flákne, tak se to sice občas otevře, ale vzhledem k „opačnosti“ konstrukce se člověku vypálí jen nevyfocená část filmu, a to co nafotil, je bezpečně v kazetě. Jednoduše geniální.
Jaro se nám mimo chladný rána začíná letnit. A my už máme očekávání za sebou. Tak rozlučkově, pár posledních cvaků, co jsem fotila ještě s bubnem. Rychle, než se Uzlina vzbudí.
Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.
Je to tu. Období soplů, chrchlů a slizkých kapesníčků po kapsách. Ble. Kdo hlásá, že se mu to vyhlo/vyhne, toho to sejme do týdne. Vše jistí domácí vězení a šípkový čaj s medem.
Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.
Už u posledního pseudočlánečku bylo jasné, že jsme se plácali s novou kuchyní. Nafotila jsem toho víc, protože jsem nemohla nevyužít igelit, jehož účelem bylo chránit zbytek bytečku od hord a hord vlezlého prachu.
S kuchyní jsme se už obstojně sžili. A čas utíká, a tady je mrtvo. Ale bude lépe ♥. Není to totiž kvůli tomu, že bych byla bez motivace, nebo matroše. Mnohem víc kreslím a tvořím, fotím a hlavně prakticky veškerý volný čas trávím kreativní prací. Mám i nový obraz, ale bohužel je to hnus a musím ho celý přemalovat. Za těch pár měsíců už to jsou hordy a hordy a já se těším, jak se s tím poperem. Vdechnout nový život stařičkému pivovaru, který je dlouho zanedbaný a k tomu stačil jeden hamižný blbec, aby pošramotil jeho pověst, to holt není lusknutím prstu. A tak makáme dál.
Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.
