Za chvíli už to budou pomalu dva roky, co jsme Plavčíkovym služebákem projeli celou naši zemičku a vzali tak první léto čubku na pořádnej roadtrip. Celej příběh začal hlavně tím, že jsme vyjížděli poměrně narychlo. Nemohla jsem najít nabíječku na Nikonku a následně jsem to celé vzdala s tím, že budu prostě celou dobu fotit na film a bude to. Tehdy to byla moje první Praktica. Ta už je teď ve výslužbě, protože trochu zlobí, tak jsem si mezi tím pořídila jinou.
Letošní masopust jsme proseděli s uzlem ve strahovském pivovaru na zabíjačce. Ten minulý jsme se ale kousek prošli s průvodem na Malé straně. A já jsem fotila a fotila…a pak se stala taková vtipná věc. Odešel mi disk v počítači a několik nejnovějších sérií nebylo zálohovaných. Ještě. Přitom já jsem takovej poctivec zálohovací, ale tentokrát došlo na průser, kdy mi současně vypověděly ještě navíc tři paměťovky. Vážně štěstí. Jsou tedy fotky, o které jsem přišla naprosto nenávratně. Ale co se dá dělat. O fotkách z masopustu jsem například byla přesvědčená, že prostě nejsou. A ony jsou. Holt jednu z karet jsem příliš nezkoumala, tyhle fotky mi ani nepřišly nějak extra důležité. A po roce, jako by se samy přihlásily. No…letošní masopust byl sedací, žrací, mrznoucí a nefotící. Ten minulý, ten byl takový, jak ho mám vyfocený…(po průvodu jsme se přežrali a asi i ožrali, s uzlem už se jen usrkává, nebo maximálně upíjí).
Nikdy by mě nenapadlo, že tohle napíšu, ale skutečně – už aby byla zima. Ta opravdová. Slyšet ještě začátkem února zmatené ptáčky zpívat jarní ódy a pozorovat rašící trávu a zelené pupeny na keřích mě deptá. I „oni“ si potřebují odpočinout ideálně pod třpytivou peřinou, nebo aspoň mrazem. Ne že bych se už netěšila na jaro, ale…čim dřív přijde, tim dřív odejde. Asi.