Zase se mi to nakupilo, i přes to že mám depku z nefocení. Léto utíkalo pomaleji než obvykle, což nemění nic na tom, že je dávno pryč. Bohužel, Uzel trochu zamarodil, jsme tedy třetí den zavření doma, bez plánovaného výletu. Vzhledem k tomu, že od včera se zdá být ok, zítra můžeme zase do světa. Bojím se jen jedné věci – že bude hnusně/nepříjemně. Protože dnes, při venčení čubky, jsem měla příležitost ochutnat, jak příjemně a hezky, vyloženě baboletně dnes bylo.
Už to začíná být taková moje plíživá tradice. Protože jednou za čas se mi prostě nakupí hodně výcvaků nějaké zeleně-nezeleně, nikam se to nehodí, já nevim co s tim, šuplíkovat se mi to nechce. Ovšem když se nám najednou tak třeskutě ochladilo, přišel čas přesně na tyhle nenáročné nicneříkající cvaky. Protože mají svoji skrytou pozitivní moc, a to plíživý a nakažlivý klid a vůbec příjemný pocit z pohledu na zeleň. Dobrou chuť.
Tenhle negativ z mé oblíbené „lomojednorázovkynanásobnépoužití“ mám uložený jako Velikonce. A to i přes to, že se tam zjevně nemihla ani jedna jediná pomlázka nebo kraslice. Jsou to jen lesy a louky, kluci a čubka, květy a voda a čerstvé jarní slunce, které nás pomalu a velice nenápadně začíná opouštět. První nápovědou je ne chladivý, ale mrazivý stín.
Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.
Na základě obecného všehodetoxu jsem opustila hnízdo. Tedy, zdrhla jsem od muže i jeho miniatury na víkend do lesů. Jako doprovod jsem si teda samozřejmě vzala aspoň čubku, protože v hlubokých lesích Brd je uklidňující mít psa, který hlídá.
Už u posledního pseudočlánečku bylo jasné, že jsme se plácali s novou kuchyní. Nafotila jsem toho víc, protože jsem nemohla nevyužít igelit, jehož účelem bylo chránit zbytek bytečku od hord a hord vlezlého prachu.
S kuchyní jsme se už obstojně sžili. A čas utíká, a tady je mrtvo. Ale bude lépe ♥. Není to totiž kvůli tomu, že bych byla bez motivace, nebo matroše. Mnohem víc kreslím a tvořím, fotím a hlavně prakticky veškerý volný čas trávím kreativní prací. Mám i nový obraz, ale bohužel je to hnus a musím ho celý přemalovat. Za těch pár měsíců už to jsou hordy a hordy a já se těším, jak se s tím poperem. Vdechnout nový život stařičkému pivovaru, který je dlouho zanedbaný a k tomu stačil jeden hamižný blbec, aby pošramotil jeho pověst, to holt není lusknutím prstu. A tak makáme dál.
Měli jsme teď hordy a hordy opruzů. Comp opět polomrtvý, jarní bláto a prach a rekonstrukce kuchyně. Díry, vlhko, omítka, štuk a zase ten prach. Ale je to skoro za náma. Už jen obklady a to bude asi zase o level výš. Ale to dáme. Musíme. A protože se mi naskytla vzácná příležitost využít jen „velmi dočasný“ kout vybízející k cvaku, nešlo toho nevyužít.
Jak už jsme měli v plánu déle, vyrazili jsme na hory. Vyšlo nám nejlepší počasí, jaké si lze představit a i díky němu pro mě výlet na Sněžku byl o něco snesitelnější. Ovšem, tak jako tak, bez vykloubenýho kolena se to nakonec stejně neobešlo. To by ale nebyly hory, žeano. Aspoň jsem si vyhrála s novým Nikonem.
Protože jsem byla hodná, udělala jsem si na Vánoce radost – dost na tom asi závisí moje brigádničení v Analogue, on když to má člověk pořád na očích, holt ho to láká. Takže, konečně jsem si pořídila trochu, lehce, „tak nějak„, sofistikovanější hračku, než je Zenit nebo Praktica. Asi není překvapující, že jsem sáhla po Nikonu (konkrétně FM), páč to má v mém případě ohromné výhody – třeba to, že můžu libovolně střídat skla, co mám na digi Nikonku (mám v nich „investici“ slušných pár tisíc žejo)…a to je prostě boží.
