Jako obvykle, jednou za čas, tady bylo dlouho mrtvo (taková moje klasická cca tříměsíční odmlka). Trochu práce, trochu stresy s řidičákem a trochu karanténa kvůli koroně – holt na mě tohle tancování kolem viru má opačný efekt než na ostatní, asi – v tom smyslu že jsem sice předělala galerie atp., ale do fotookecávek se mi nechtělo. Ale jestli se někdo z vás nudí, i tak mám nahromaděnou kupu matroše na scrollování.
Brzo to bude za náma a nastane ten skutečný odpočinek a klid. Já jsem se tentokrát neudržela, a tak mám po svátcích o dva foťáky navíc. Při malém nákupu na hračkobazaru jsem za pakatel přibrala do party i „dětský fotoaparát“ – ruskou viliu. Je to prostě taková ruská šunka, od který nikdo nečeká zázraky. První film je v procesu, tak uvidíme…
Je to tu. Období soplů, chrchlů a slizkých kapesníčků po kapsách. Ble. Kdo hlásá, že se mu to vyhlo/vyhne, toho to sejme do týdne. Vše jistí domácí vězení a šípkový čaj s medem.
Zase se mi to nakupilo, i přes to že mám depku z nefocení. Léto utíkalo pomaleji než obvykle, což nemění nic na tom, že je dávno pryč. Bohužel, Uzel trochu zamarodil, jsme tedy třetí den zavření doma, bez plánovaného výletu. Vzhledem k tomu, že od včera se zdá být ok, zítra můžeme zase do světa. Bojím se jen jedné věci – že bude hnusně/nepříjemně. Protože dnes, při venčení čubky, jsem měla příležitost ochutnat, jak příjemně a hezky, vyloženě baboletně dnes bylo.
Už to začíná být taková moje plíživá tradice. Protože jednou za čas se mi prostě nakupí hodně výcvaků nějaké zeleně-nezeleně, nikam se to nehodí, já nevim co s tim, šuplíkovat se mi to nechce. Ovšem když se nám najednou tak třeskutě ochladilo, přišel čas přesně na tyhle nenáročné nicneříkající cvaky. Protože mají svoji skrytou pozitivní moc, a to plíživý a nakažlivý klid a vůbec příjemný pocit z pohledu na zeleň. Dobrou chuť.
Tenhle negativ z mé oblíbené „lomojednorázovkynanásobnépoužití“ mám uložený jako Velikonce. A to i přes to, že se tam zjevně nemihla ani jedna jediná pomlázka nebo kraslice. Jsou to jen lesy a louky, kluci a čubka, květy a voda a čerstvé jarní slunce, které nás pomalu a velice nenápadně začíná opouštět. První nápovědou je ne chladivý, ale mrazivý stín.
Tyhle fotky mají speciální kouzlo. Jsou to totiž fotky z předvelikonočního jara. Ovšem vzhledem k tomu, že nám pomalu začíná baboletní počasí, leckdo by mi možná uvěřil, že jsou zcela aktuální. Nu, sice nejsou, ale hřejou stejně. Jen by mě osobně opravdu potěšilo, kdyby se počasí přeci jen umoudřilo – aspoň trošku – a nebylo jako rána pěstí aspoň obden.
Není nic lepšího, než v období zimy, sněhobřečky a rýmiček trochu poprudit fotkami z baboletní dovolené. Konkrétně té posvatební, obvykle zvané svatební cesta. Přípravy začaly už mnoho měsíců předem. Poněkuď jsme se rozrostli. Potom, co jsme se kdysi usnesli, že pes za motorkou pár tisíc kilometrů neuběhne, došlo nám, že to nezvládne ani mimino. A taky, že do malého služebáka se všichni též nevměstnáme na delší dobu – zde hraje hlavní roli úměra čím menší dítě, tím víc toho potřebuje s sebou. A navíc, stavit obden, občas i častěji stan, by bylo opruzující. A tak nám do života vstoupil Multivan. Už dnes legendární a spolehlivá Téčtyřka.
I když jsme nakonec za hranice vyrazili, většinu léta jsme strávili „doma“. V lese a mezi loukami. Takové obyčejné české léto, zahrnující pavučinky i krávy, borůvky i jabka, vůni dřeva i repelentu. Byť si nehrajeme na superhrdiny a necháme uzla koukat na Simpsonovi, nebo žrát sušenky, případně, byť výjimečně, posílat záhadné ememesky, tady je veškerá technika tabu. Páč je vám tady stejně prd platná, jakmile dojde baterka.
