Konečně jsem vyflákala zase nějaký ty filmy. I Uzel, jakožto od vánoční nadílky pyšný majitel svý vlastní Lomography mnohorázovky, má dofocený první film.
Máme za sebou i nějaký to bobování a smrkání. Naštěstí však stále cítíme každej prd, takže ó-ká. Po vánočním masakru s naším pivovarem a pár dnech relativního klidu mě opět hltí práce a resty. A nápady a experimentální plány do budoucna.
Možná je to covid krize, možná lehoučce předčasná krize středního věku. Ovšem, o věcech typu Patreon nebo OnlyFans samozřejmě vím nějakou přiměřenou dobu. Nikdy mě ale nenapadlo se o to blíže zajímat.
Pravda je ale taková že se měním já, mění se doba a v tom všem marastu je jasný, že každá koruna dobrá. Vir nějaké klasičtější cesty momentálně moc nedovoluje. A tak jsem se jednoho dne hecla.
Tenhle můj pseudo webodeníček začíná být postupně jeden velký bordel s přetékajícími galeriemi, které si beztak nikdo podle mě zcela neprohlíží. A tak se snažím pomalu zvrátit tenhle bordelizační proces.
Ventil ale samozřejmě potřebuju a zas na tu druhou stranu, myslím že je co nabídnout, jen to správně uchopit a jít naproti motivaci. Dost mi v tom pomáhá i neustálá práce na veškerý vizuální identitě pivovaru a lehké třídění archivů.
Prostě a jednoduše, v mých téměř třiceti, mě začalo už dohánět mírné zoufalství z toho, jak moc se snažím dělat co mám ráda, jak nejlíp dokážu, nepřijde mi to úplně marný, ale nenažeru se z toho. Ve studentských letech to bylo jiné – měla jsem přece čas. Ovšem moje „selfmanažer“ schopnosti jsou tak zoufalé, že teda, tramtadadá, jsem si rozjela ten Patreon.
Vizi mám maximálně střídmou, jak jen dokážu. Opravdu nevěřím tomu, že na tom vydělám a už vůbec ne, že mě to bude živit. Kdybych ale utáhla jen jednoho jediného patrona, budu mít aspoň za zadkem bič, který mě požene, a to stojí za to.
Výhodou je, že není zcela nezbytný disponovat nějakým kapitálem, to si teď fakt dovolit nemůžu. Ani omylem. Navíc, tak nějak jsem se rozhodla být hrozně světová a jet to anglicky, což je velká legrace, i když nutno podotknout, že to člověka tak nějak samovolně cvičí a já mám angličtinu ráda, i když fluentspíkr je mi na míle vzdálený level. A právě fluentspíkry můžou teoreticky moje příspěvky bolet.
Dalším blokem, který mám, je ten, že nějakou tu fandovou základnu mám. Žádnou armádu, „ale jde to“. Logicky, nutný k tomu, aby se mohlo aspoň reálně vyzkoušet, jestli to může v nějaké decentní míře trošičku šlapat, je samozřejmě všechny tyhle léty sesbírané duše burcovat a prudit. A to je pro mě teď největší blok toto udělat.
Samozřejmě očekávám prostě trapas a výsměch a nevím, proč by mi na tom mělo nějak víc záležet. Ve výsledku o nic nejde a kromě času, který bych tak jako tak věnovala něčemu obdobnému. Úplně jsem se zaprdla. Nebo možná vyčerpala neustálou propagací a vymýšlením srandiček pro pivovar.
Ale co se dá dělat. Když to bude hodně blbý, stejně si toho vlastně ani nikdo nevšimne. A kdybych to vzdala, už navždy bych měla vzadu v hlavě červa. Asi je na čase se prostě kousnout do prdele.
Jako fakt, kde je ta náctiletá nána, která to měla na háku a ničeho se nebála. Už začínám být fakt stará, úplně slyším, jak mi začínají chrastit kosti. A venku padá mokrej sníh.
Pac & Pěstí Metteorwa a její novopečený Patreon.
