Jak to tak bývá, když mi přišlo více peněz, skončilo to samozřejmě tak, že jsem si koupila další foťák. Canon PowerShot SX150. Kdysi jsem měla „stotřicítku„, ale ta se stala obětí nehody. Tehdy mi to bylo dost líto, ale bylo mi jasné, že oprava by pravděpodobně vyšla na víc, než nový kompatík. Tak jsem to oželela. Ale inzerátu, kde se téměř ten samý ultrazoom (jen trochu novější, navíc skoro nepoužívaný) prodával za příjemnou cenu, jsem samozřejmě okamžitě podlehla.
Takže mám zase příjemnej foťáček na tužkovky, kterej se všude vejde. Navíc umí i pěkné video (moje ošuntělá Nikonka je taková ta už hodně zastaralá zrcadlovka, co neumí lajfvjů a už vůbec ne video), což se mi hodně líbí, kamerka co jsem používala na cestě do Arménie se ne vždy na vše hodí.
Tohle ráno bylo dost smutné.
Kolem jedné v noci jsem zavřela domeček na Kampě, pak jsem odvedla společensky unavenou zákaznici na taxík. Byla velmi ukázněná, jen gravitace na ni byla moc.
Byla jsem už docela unavená, v domečku bylo navíc dost rušno. Přišla jsem domů. Preventivně vyvenčila Betty. Dala jsem si kafe. Pak jsem se odploužila na noční tramvaj, abych stihla noční vlak. Konkrétně tedy tři vlaky. Musela jsem jet za mámou, za Toníčkem. Měl druhou mrtvici. Vypadalo to s ním dost bledě. Chtěla jsem ho ještě jednou vidět. Ten den jsem v deset ráno měla mít první ofiko směnu ve výtvarnejch potřebách. Proto jsem jela už v noci. V tuhle dobu bohužel nebyla jiná možnost. Normálně se tam můžu dostat za hoďku přímým autobusem. Tentokrát to ale bylo přes tři hodiny, s dvěma přestupy.
Tonda, sešlý věkem, skoro slepý a hluchý….po tom co mě snad dva roky prakticky nepřivítal, protože můj příchod vždy zaspal. Tedy vlastně mě vždy vítal, jen se zpožděním. Musela jsem ho budit. On, po druhé mrtvici, po tom co ani hlavu pomalu nezvednul, najednou hned vstal a šel mě přivítat. Pravda, sotva chodil, hodně ztrácel rovnováhu. Ale vstal. A poznal mě. Měl radost, že mě vidí.
Bylo mi smutno, za chvilku jsem hned musela zase jet zpátky. Neloučila jsem se nijak výjimečně. Jen jsem počítala s tím, že je to možná naposled, co Tondu vidím na živu.
Ten den bylo krásně namrzle slunečné ráno. Jako kdysi, když jsem jezdila do školy vlakem, i teď jsem si zpříjemňovala cestu focením. Všechny ty cvaky jsou z vlaku.
Byla jsem vyčerpaná. Nespala jsem už přes třicet hodin a věděla jsem, že mě čeká osmihodinová směna. No. Za chvíli bylo jasné, že trochu nestíhám. Ani nevím jestli měl vlak zpoždění, nebo ne. Přišla jsem o patnáct minut pozdě. Respektive pět minut po otvíračce. Tak jsem byla okamžitě vyhozená. Šéfovou vůbec nic nezajímalo. No, měla jsem holt smůlu. Potom, co jsem se dozvěděla, že se jí tam střídaj brigádníci pomalu po týdnech, jsem ani nebyla smutná. Asi to tak mělo být, i když jsem se na tu, byť špatně placenou, práci těšila.
Tak jsem, celkem rozhozená, šla domů. A hned jsem si projela těch pár cvaků, které mě svým způsobem vrátily o pěkných pár let do minulosti. Takhle jsem se sžila s novým foťáčkem. Jsem ráda, že jsem jela. Za Tondou, za mámou. Že jsem si zase jako kdysi užila cestu vlakem cvakáním malinké kompatíkové závěrečky. A měla nečekaně volný den. Trochu hořký, ale volný.
Tonda se z toho dostal. V Listopadu jsem si zaplatila kurz masáží psů a za pár dní mu trochu ulevila od nervů. V tu chvíli vstal a protáhnul si zadní nohy. Oklepal se, aniž by upadnul. A šel se nažrat. Stále loudí, těší se ven, stopuje, machruje na sousedovic vlčandu. Hlavičku má nakřivo, ale jakmile jde o čubu, zázrakem se mu srovná a naparuje se, jako by mu bylo sotva deset. Je to frajer i po dvou mrtvicích, ve více než patnácti letech.
13. 1. 2017 měl Tonda kulaté výročí. Je to deset let, co jsme si ho přivezli z útulku. Náš dědoušek, co má bůhví proč jen půlku ocasu, pár fousků co mu trčí z koutků mordy, čouhají mu špičáky, na zádech má mocnej hřeben chlupů a má nejstylovějšího monokla ze všech. Sir Antonín ♥.
Pac & Pěstí Metteorwa
